Legální trek šumavskou divočinou II: Modrý sloup – Špičník – Blatný vrch – V koutě – Grosser Rachel – Almschachten – Poledník

Z alespoň relativního tepla spacáku mě na Modrém sloupu vytáhly první sluneční paprsky. Jelikož je ale pořád hodně chladno, odkládám snídani na o něco pozdější dobu a po sbalení vyrážím dále do divočiny. Obloha je zcela vymetená, dnes to bude tedy i pocitově stát určitě za to. Prvním vrcholem stojícím mi v cestě je Hraniční hora nebo-li Malý Špičník (německy Kleine Spitzberg). Výstup na něj je vcelku pohodlný a vede vcelku znatelnou vyšlapanou pěšinou přímo po státní hranici. Jedinou nevýhodou je zde místy vyšší tráva, v kombinaci s rosou to pak má za následek, že mám po chvíli v botách vlhko. A tak tedy po chvíli využívám vhodného kmene stromu hned u hraniční stezky a lehce suším ponožky, snídám a užívám si klidu. Po nějaké době kolem mě projdou dva němečtí lehkotonážní turisté s malými baťohy a také si stěžují na vlhko v botách…Když usoudím, že již bylo dost lelkování spojeného se snídání, vydávám se dále. Naštěstí dále je již tráva nižší a tak už v suchých botách dosahuji po pár minutách samotného vrcholu nacházejícího se přímo na státní hranici. Tento vrchol není tvarově nijak výrazný, neboť jej tvoří poměrně dlouhá vrcholová plošina. Na ní se nacházejí ostatně jako na většině této části hraniční stezky doslova lány borůvčí, nechybí ani pro Šumavu tolik typický zamokřený terén vrchovišť, naštěstí zde pohodlně průchozího. A ráz zdejší krajiny dokresluje pomalu se obnovující les. Prakticky na začátku plochého vrcholového hřebene se nachází i jeden z dochovaných starých ručně tesaných hraničních kamenů z 18. století.

Z konce vrcholové plošiny mě čeká krátký sestup do sedla oddělujícího tento vrchol od Špičníku (Velký Špičník, Grosser Spitzberg). Z tohoto sedla odbočuje i neznačená přístupová pěšina na Modrý sloup od Březníku. Já však pokračuji dále přímo po hraniční pěšině, kde mě čeká přece jen o něco méně vyšlapaná pěšina (část turistů totiž ze sedla pod Hraniční horou odbočuje na Březník). Špičník je více „zalesněn“ než sousední Hraniční hora, samotné nejvyšší body tohoto dvojvrcholu se pak nacházejí kousek v německém, respektive českém vnitrozemí, hraniční stezka mě provede pouze mělkým sedýlkem v nadmořské výšce zhruba 1340 m, tedy 12 m pod samotným vrcholem. Ono zalesnění je třeba brát v úvozovkách, neboť i zde byl les značně poškozen kůrovcem a nachází se zde větší množství pahýlů stromů, ovšem i dost živých mladých stromečků. Opět nechybí ani borůvky a staré ručně tesané hraniční kameny.

Ze Špičáku mě čeká kratší klesání do sedla oddělujícího Špičák od sousedního Blatného vrchu. V sedle mě přivítá nejvyšší či druhé nejvyšší (záleží na zdrojích informací) vrchoviště celé Šumavy. Krom zamokřených malýých smrčin mě zde vítá i rašelinou tmavě zbarevný potok a menší vodní oka. Zamokřená je zde i samotná hraniční stezka, ovšem i zde se mi daří po troše snahy a menší ekvlibristiky projít suchou nohou. V dnešní krásný den vypadá zdejší krajina svým způsobem půvabně, za mlhy by se zde ovšem mohly natáčet horrory, kde by nezastupitelnou roli hrály kromě slatí i pahýly stromů na svahu Blatného vrchu. Po překonání rašeliniště se terén přece jen výrazněji (na šumavské poměry) zvedá a přede mnou je stoupání na samotný Blatný vrch, respektive zhruba 6 výškových metrů pod německý vrchol, díky čemuž je toto místo s nadmořskou výškou       1 370 m spolu s Velkou Mokrůvkou nejvyšším vrcholem české části Modravských plání. Přímo na nejvyšším bodě hraniční stezky potkávám i strážce NP Šumava, se kterým prohodím pár vět a který mě upozorní na pár zajímavostí, které mě ještě čekají. Po výstupu na nejvyšší bod hraničního chodníku mě čeká výraznější sestup až do sedla oddělujícího Blatný vrch a vrchol V koutě. Ještě před samotným sedlem díky radě onoho strážců neminu křížek upomínající na tragickou leteckou nehodu 2 československých pilotů v roce 1963. Od tohoto místa to již není daleko do samotného sedla, kde nechybí ani pro sedla v této části Šumavy tak typická slať, tentokráte však mnohem menší a bez vodních ploch.

Z tohoto sedla mě čeká krátké stoupání na vrchol V koutě, který je tak trošku otloukánkem ve společnosti mnohem vyššího Blatného vrchu a Velkého Roklanu. Samotný vrchol není ani tvarově nijak výrazný a najít nejvyšší bod na jeho zarovnané vrcholové plošině by byl asi problém. Jako na dlani z něj (a jeho okolí) mám ovšem Velký Roklan, který je mým dalším cílem. Z vrcholu pokračuji ještě kousek po hraniční stezce, ovšem tu u hraničního kamane č. 25 opustím. Právě kolem něj vedl v období první republiky značený přístup z české strany na Roklan kolem Roklanské hájenky. Dne se tudy ovšem nesmí (pěšina vede skrze I. zónu NP Šumava), takže český turista musí k jednodennímu výstupu nalehko na Roklan absolvovat zdlouhavou okružní cestu autem a na vrchol vystoupat z německé strany…Nejkratší značený přístup z české strany na Roklan v současné době začíná totiž v Prášilech a jedna cesta až na Roklan činí 22 km a 44 km za jeden den je opravdu proběžného turistu již značená porce kilometrů.

Po opuštění hraničního chodníku pokračuji do německého vnitrozemí dobře znatelnou pěšinou a pokud až sem byly lány borůvčí jen místy, od tohoto místa mě budou provázet až ke značené trase pod Velkým Roklanem. Úsek mezi hraničník kamenem č. 25 a značenou trasou je svým profilem naprosto pohodlný, jako bonus je zde i množství obrovských zraých borůvek, jedinou nevýhodou tohoto úseku je skutečnost, že občas je ono borůvčí přímo na stezce, takže si člověk na tento úsek chtě nechtě odnese památky v podobě škrábanců. Zatímco až k příchodu na značenou cestu jsem potkal dohromady možná 10 lidí, na značené cestě je lidí až nepřiměřeně hodně a místy se na výstupové trase na vrchol Velkého Roklanu tvoří i zácpy. Navíc zde slunce opravdu připaluje a pot ze mě doslova teče proudem, jelikož i samotný výstup je na šumavské poměry značně strmý. Na vrcholu mi však zvedne náladu na to teplo krásný výhled zejména na českou stranu, kdy lze dohlédnout až na Brdy. Z šumavských vrcholů je díky rozhledně jasně identitikovatelný i Polední hora (Poledník), kam mám v plánu dnes dojít. Už na první pohled je mi jasné, že to nebude zadarmo, neboť mezi Roklanem a Poledníkem je jasně rozpoznatelné poměrně hluboké údolí. Ale naštěstí je v létě světlo dlouho do večera, takže mě nic nenutí hned pokračovat dále, ba naopak se na vrcholu naobědvám z vlastních zásob, udělám pár fotek, odpočinu si a až poté se rozhodnu pokračovat dále.

Z vrcholu mě nejprve čeká strmějí sestup po kamenité stezce k chatě. Pokud cestou na vrchol i na vrcholu bylo lidí hodně, tak u chaty je jich asi tak ještě desetinásobně více . čekat zde na pití či jídlo nemá opravdu smysl. Takže si od chaty odskočím jen k nedaleké vyhlídce na Rachelsee (Roklanské jezero) a vrcholy Šumavy a Bavorského lesa včetně Luzného. Po návratu z této vyhlídky pokračuji od chaty směrem k vrcholu Kleine Rachel a najednou kráčím opět takřka sám, neboť naprostá většina návštěvníků chaty i Velkého Roklanu vychází i končí od lesního parkoviště Gfall na druhé straně hory. Nedojdu však až na samotný Kleine Rachel, jelikož na rozcestí na louce a v sedle mezi oběma Roklany odbočím doprava. Nepříliš vyšlapaná pěšina na samotné louce mě měla varovat, že asi to bude zase zajímavé a divoké, leč to, co následovalo, jsem opravdu nepředpokládal…

Po krátkém průchodu loukou se pěšina noří do lesa a začíná nekonečné klesání. Tato značená stezka navíc nepatří mezi ty vyhledávané, což se jasně projevuje na její zarostlosti. Najednou docházím k rozcestí, šipka ukazuje jasně dolů. Nějaký náznak pěšiny tam je, ale raději to jdu nejprve kousek prozkoumat nalehko bez baťohu. A dobře jsem udělal, po pár metrech leží totiž přes onu „pěšinu“ strom a za ním už žádná pěšina není a terén je kvůli popadaným stromům a bujné okolní vegetaci prakticky neprůchodný. Takže tudy asi značená cesta nepůjde. Vyškrábu se zpět k baťohu a jdu prozkoumat vyšlapanou pěšinu pokračující rovně (bráno ve směru mého příchodu od Kl. Rachelu). Profil této pěšiny sice vypadá přívětivěji, je i mnohem vyšlapanější, ale po pár desítkách metrů najednou končí. Tudy tedy správná cesta taky nepovede. Mezitím se u onoho rozcestníku shromáždili další turisté, kteří rovněž váhají nad dalším postupem. Nakonec však jeden z nás zahlédne názvak pěšiny vedoucí prakticky ve směru našeho příchodu sem, jen o něco níže. A po chvíli průzkumu objeví i značku. Takže další cesta povede tudy. Ale jaká bude??? Hned po pár desítkách metrů je jasné, že to nebude žádná procházka růžovou zahradou, zejména ne s mým velkým baťohem. Uzounká pěšina je totiž hodně zarostlá zdejší bujnou vegetací, pod kterou se skrývají prakticky neviditelné kameny, navíc i prudce klesá. Nakonec se pěšině do cesty staví strmá skalní plotna, po níž stéká jeden z mnoha zdejších potůčků. Naštěstí je zde i krátký řetěz, bez něj by to bylo s mým velkým baťohem asi hodně zajímavé. I za tímto řetězem pokračuje cesta stále stejně, tzn. úzká zarostlá pěšina s mnoha skrytými kluzkými kameny. Nakonec se však úspěšně dostávám až na dno jakéhosi údolí s malebně tekoucím potokem. I zde je stezka stále stejně zarostlá, ale naštěstí klesá jen velmi mírně. Potok po chvíli mizí na své strmé cestě do údolí a já zanedlouho docházím na širokou lesáckou cestu.

Zde se nachází i rozcestník, odkud je možné sejít po značené cestě odbočující doleva k přehradě Frauenau (Talsperre Frauenau). Já však pokračuji po značené cestě vedoucí doprava. Ta znatelně klesá po široké lesní cestě – na kole by to byl parádní sjezd, pěšky je to horší, navíc když vím, že to, co nyní sestoupím, budu muset opět vystoupat…Toto klesání končí až v nadmořské výšce přibližně 985 m u dalšího rozcestí – doleva klesá stezka k nádrži Frauenau, rovně pokračuje druhá pěšina takřka po vrstevnici, prudce doprava odbočuje pěšina vedoucí k Verlorener Schachten a dalším „schachtám“. Já pokračuji dále právě touto poslední pěšinou, která vede dle očekávání opět do kopce. Naštěstí se zde nejedná o zarostlou úzkou pěšinu, ale poměrně širokou lesní cestu. Takto lesem vystoupám až k Verlorener Schachten, respektive k odbočce na tuto louku (schachten totiž nejsou zde v Bavorském lese šachty (doly), nýbrž ilegálně vykácené staré horské pastviny s ponechanými osamělými stromy (na české straně Šumavy se jim říkalo lady). Samotná louka je však ještě kousek bokem od mé cesty (táhne se až k české hranici) a jelikož již čas pokročil a cesta k cíli je ještě poměrně dlouhá, rozhodui se k ní neodbočovat.

Další cesta je již pohodlná a zanedlouho mě dovede na okraj další pastviny zvané Almschachten. Tahle louka s osamělými staletými stromy, pěšinkou skrze ní a s modrým nebem s pár mráčky nad hlavou je odměnou za náročnost cesty od Kl. Rachelu až sem. Navíc mám celou tuhle nádheru sám pro sebe – co více si může srdce tulákovo přát. A tak neodololám, odložím baťoh do trávy a kochám se tou zdejší nádherou. A když usoudím, že již bylo kochání dosti, pokračuji dále. Nejprve jdu lesem po povalovém chodníčku, ten po chvíli končí a pohodlnou lesní stezkou docházím na další pastvinu, tentokráte zvanou Hochschachten. Ta je rovněž krásná, ale mi se více zamlouvalo ta předchozí. Takže se zde zdržím jen krátce a pokračuji dále. Nyní mě čeká úsek vedný ze značné části povalovým chodníkem, kterým překonáváme rozlehlou oblast slatí s hned několika rašelinnými jezírky. Bohužel již zde nejsou příliš dobré podmínky na focení, tak tato jezírka ani nefotím. Po chvíli dojdu na další pastvinu zvanou Kohlschachten a za ní se opět nořím do lesa a povalovým chodníkem přes další rozsáhlé slatě scházím až k umělé vodní nádrži Hirschbachklause, která byla podobně jako Reschbachklause a mnohé další klauzy vybudována kvůli plavení zdejšího dřeva. Zde je otevřenější terén, o něco lepší světlo, takže i přes pokročilejší čas a blížící se tmu se zde chvíli sdržím focením.

U této nádrže jsem z úzkého povalového chodníku přešel na širokou lesní cestu. Po ní pokračuji od této vodní plochy ještě kousek rovně, ovšem zanedlouho odbočím prudce doprava a opět začínám stoupat. Toto stoupání mě nejprve po lesní cestě a nakonec po úzké pěšince dovede až k můstku přes Jelení potok, který zároveň tvoří státní hranici Německa a České republiky (na nejnovější verzi mapy Topo Czech Pro je závěrečný úsek německým územím a následující úsek českým území nepřesně zakreselen!). Od mostku přes potok mě čeká další stoupání po vyšlapané pěšině se žlutými značkami (tyto měly být již dávno zrušeny, ale jaksi se nikdo nenamáhal je zamalovat… – i bez značení se zde ovšem smí chodit, neboť se nejedná o 1. zónu NP Šumava). Tato vyšlapaná pěšina mě nakonec dovede až k asfaltu a červeně značené šumavské „hřebenovce“. Na tomto rozcestí se dám doleva a stálým stoupáním po otravném asfaltu již za přicházejícího šera docházím ničím zajímavou trasou až k rozcestí pod Poledníkem a zanedlouho i na samotný vrchol, kde strávím dnešní noc. Nachází se zde rozhledna (v době mého příchodu již samozřejmě uzavřená), prostor nouzového nocoviště a přístřešek přináležící ke stavbě rozhledny, který bude mým nocovištěm…

Dle údajů s mé GPS-ky jsem tento den ušel něco málo přes 29 km, nastoupal přes 1100 výškových metrů a sestoupil 951 výškových metrů. Na šumavské poměry je toto převýšení značné, navíc na mnoha úsecích této trasy je cesta více či méně zarostlá – fyzicky mnohem náročnější je ovšem značený úsek zpod Gr. Rachelu na Poledník než úvodní neznačený úsek od Modrého sloupu přes Blatný vrch pod Gr. Rachel, který vede prakticky po hřebeni s jen malými výškovými rozdíly.

Přístupnost této trasy je omezena na období 15.7. – 15.11 – to platí pro neznačený úsek od Modrého sloupu pod Gr.Rachel i některé značené úseky včetně asfaltové červené hřebenovky od odbočky ke státní hranici až po Poledník. Méně zdatní jedinci si mohou tuto trasu rozdělit do 2 dnů s tím, že přenocují v chatě Waldschmidthaus pod Gr. Rachelem (nutná předchozí rezervace) – bivakování na území NP Bavorský les je na rozdíl od NP Šumava zakázáno a dodržování tohoto zákazu je kontrolováno!

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice túry a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *