Centrální část Šumavy (respektive Bavorského Lesa) s Roklanem a Luzným je z české strany v současnosti přístupná jen dlouhými přístupovými trasami, kde člověk do této části hor s dominujícími vrcholy Luzného a Velkého Roklanu nahlédne a již se musí vydat na dlouhou cestu zpět. Ideálním způsobem poznání těchto končin je proto vícedenní přechod s počátkem na Bučině (u Pramenů Vltavy) a koncem v Prášilech či Železné Rudě. Ideální volbou je pak tento přechod zakomponovat do přechodu celé Šumavy, jak jsem to ostatně provedl i já…

Po chladném bivaku v přístřešku u pramenů Vltavy vyrážím ráno za ještě zamračené oblohy vstříc divočině bavorské části Šumavy. Původním plánem bylo jít přímo po hranici přes oblast Velké a Malé Mokrůvky, tato hraniční stezka je však na základě víceméně jednostranného rozhodnutí bavorské strany uzavřena. Takže jsem musel změnit plány, ale rozhodně to nebyla změna k horšímu, ba možná právě naopak. Nejprve projdu přes rozcestí na červené značce, kde se dám vlevo a stále po asfaltu po chvíli docházím na rozcestí Na strážní stezce. Toto byl naštěstí poslední úsek vedoucí po asfaltu na hodně dlouhou dobu. Z tohoto rozcestí mě čeká již jen úzká pěšina stoupající ke státní hranici pod vrcholem Siebensteinkopf (Sedmiskalí), odkud si odskočím na nedaleký stejnojmenný vrchol s obligátním křížem na vrcholu. Vrchol pomalu, ale jistě zarůstá lesem, navíc nebe je pořád všelijaké, takže výhledů odsud příliš nemám. Takže jen krátký odpočinek a vracím se zpět ke státní hranici. Nyní mě čeká strmější sestup po značené cestě nejprve po státní hranici, posléze za místem, kde se hranice ostře lomí doprava, již čistě německým vnitrozemím.  V místě, kde značená cesta opouští státní hranici, je i tabule informující o uzavření hraniční stezky od začátku jádrového území NP Bayerischer Wald (Kerngebiet). Strmějším sestupem docházím až k jednomu z klauzů na německé straně Šumavy – Reschbachklause. Zde potkávám i dnešní první (a na delší dobu i poslední) turisty. Tato vodní nádrž je zasazena do překrásné krajiny, navíc na obloze se kromě šedivé barvy mraků objevila i modrá barva – prostě krása nesmírná. Jelikož mám dnes v plánu jen kratší trasu a času mám tedy dosti, posadím se na chvíli na lavičky u břehu této nádrže a kochám se tou okolní nádherou.

Po nějakém čase je však třeba pokračovat dále, tentokráte již mimo značené trasy. Prakticky hned za nádrží odbočím prudce doprava a doslova hořím zvědavostí, jak bude ona neznačená přístupná pěšina vypadat. Již po prvních desítkách metrů mi je jasné, že nebudu zklamán, neboť pěšina je zde vcelku jasně identifikovatelná, ovšem jde o úzký chodníček v heboučké trávě. Navíc i její jen mírně stoupající profil je více jak příznivý. K tomu polojasné nebe, samota a klid. Na hranici jádrového území (Kerngebiet) mě vítá cedule informující o sezónní přístupnosti této pěšiny. Takže mohu bez obav pokračovat dále, což také činím. Ovšem nikam nespěchám a vychutnávám si zdejší krajinu. Po dosažení nejvyššího bodu tohoto úseku začínám strměji klesat, po chvíli se vedle stezky objeví zurčící tok Markfilzsteige. Stezka začíná být méně viditelná, což je způsobeno vyšší trávou rostoucí v blízkosti potoka. Podél něj jsem sešel až na lokalitu Schwarzbachklause s pěknou dřevěnou chatou.

Zde jsem měl na výběr ze dvou variant – asi pohodovější a kratší nižší varianta a vyšší, delší a asi náročnější varianta vedoucí kolem vrcholu Steinfleckberg. Já si vybírám variantu vyšší, neboť bez kopců není turistiky po horách…Nejprve po mostku překročím potok a hned mi dává stezka jasně najevo, že tady to taková pohoda nebude. Zjevně tudy chodí méně lidí než stezkou, kterou jsem již dnes prošel od Rechbachklause. Stezka se místy ztrácí a pak zase objevuje. K tomu jako bonus i vysoká tráva místy až po pás a strmé stoupání. Bez GPS-ky bych asi bloudil hodně, s ní se mi daří držet vytčený směr. Obloha se opět zatáhla, ale i tak ze mě pot doslova teče. Čím výše stoupám, tím je stezka hůře průchozí a častěji se ztrácí ve zdejší džungli. Nakonec se mi však podaří dojít až k další dřevěné chatě stojící na okraji kamenného moře spadajícího z vrcholu Steinfleckbergu. Bohužel nedaleký Luzný se zčásti schoval do mraků – pauzu na pozdnější oběd tedy odkládám na další vhodné místo, protože zde i docela fouká.

Zatímco až k této chatě byla stezka jen slabě prošlapaná a místy se ztrácela v trávě, dále je to již mnohem lepší – zřejmě většina návštěvníků jde od Luzného pouze sem a vrací se stejnou cestou zpět). Již dobře viditelná stezka mě po pár minutech dovede na rozlehlejší louku, na obloze se opět objevila i modrá barva, proto se rozhoduji pro oběd z vlastních zásob právě zde. Na toto místo bych došel i druhou možnou cestou od Schwarzbachklause. Jediné, co může někomu kazit estetický dojem z tohoto jinak krásného místa je okolní les postižený kůrovcovou kalamitou, který se však postupně sám obnovuje. Po delší pauze a slunění se v trávě se vydávám dále. Opět mě čeká nějaké to stoupání, ale naštěstí je to oproti tomu předchozímu jen lehký odvar. Nakonec mě stezka vyplivne až na státní hranici kousek pod vrcholem Velké Mokrůvky (ten je po hraniční stezce nepřístupný, ovšem z českého vnitrozemí cestou necestou přístupný je, jen asi člověk nesmí vkročit na hraniční stezku…). O nepřístupnosti hraniční stezky mě informuje i cedule v tomto místě. Já však pokračuji na druhou stranu, směrem k Luznému. Následující průběh stezky koresponduje s názvem nedalekého vrcholu – stezka vede místy zamokřeným terénem. Ale projít suchou nohou zde při troše snahy lze. Navíc pokud by se sem někdo vydal např. v teniskách, tak by měl v botách jistě hodně mokro již z předchozí cesty. Klesáním docházím až na lokalitu zvanou Marfleckl, kde se po delší době opět napojím na značené trasy. A tomu odpovídá i o něco vyšší frekvence turistů. Tato lokalita je místem, kde se státní hranice lomí prudce o 90 stupňů a rovněž se zde nachází jeden z historických hraničních kamenů z 18. století, přičemž tento je zřejmě tím nejznámějším a nejnavštěvovanějším.

Po odpočinku na tomto místě stojí předemnou vrchol Luzného (Lusen), který je snadno rozpoznatelný i zdálky díky velkému kamennému moři na jeho svazích. Nejprve vede značka krátce takřka po rovině povalovým chodníkem, poté však začíná strmě stoupat. Takto vystoupám až na spodní okraj rozsáhlého kamenného moře a ním po cestě zabezpečené i řetězy až na samotný vrchol Luzného. Bohužel počasí mi dnes úplně nepřeje a výhledy nejsou bůhvíjaké. Ovšem i tak je zde hezky, jen těch lidí je tu hodně. Z 95 % se jedná o německé turisty, pro které je Luzný oblíbeným cílem výletů, neboť na rozdíl od přístupu z české strany to na jeho vrchol mají jen zlomek vzdálenosti. Popularitě vrcholu jistě přispívá i hospoda jen pár desítek metrů pod ním. I tu po odpočinku na vrcholu poctím svou krátkou návštěvou. Po doplnění energie v ní se vydám zpět na vrchol a odtud dolů po trase výstupu zpět na Marfleckl, odkud chci pokračovat dále na Modrý sloup. Tato cesta na Modrý sloup z Luzného je sice náročnější a divočejší, ale nechodí po ní tolik lidí J.

Na Marflecklu opět opouštím značené cesty a odbočuji vlevo na neznačenou, ale sezónně přístupnou pěšinu. Ta je s velkým batohem docela náročná, neboť je zarostlá trávou a kapradím, pod nimiž se občas schovávají kameny. Zde by se mohly natáčet filmy z druhohor – vysoké kapradiny doplněné pahýly stromů jsou k tomu jako stvořené. Stezka mě nakonec strmým klesáním dovede až na „proslavený“ Modrý sloup. Jelikož mám do setmění ještě dost času a bivakovat chci právě zde, tak baťoh schovám do zdejšího bujného porostu kapradin a jen nalehko s fotoaparátem si „odskočím“ k nedalekému přístřešku s zajímavým uměleckým výtvorem zvaným Glassarche poblíž. Přímo u přístřešku je cedule informující o trvalém uzavření cesty na Modrý sloup (Blaue Saulen) i samotné hraniční stezky, o pár metrů dále se ovšem nachází jiná cedule informující o sezónní přístupnosti stezky na Modrý sloup – tato je v současnosti platná, jen zřejmě někdo zapomněl odstranit onu původní…Stejnou cestou se pak vracím zpět na Modrý sloup, o jehož (ne)přístupnosti bylo napsáno nemálo článků a polemik. V současnosti (rok 2016) je stav takový, že z české strany lze na Modrý sloup legálně dojít pouze z Březníku po neznačené pěšině (pár let zpět byla 2 roky i značená) úbočím Špičníku, která se vyhýbá 1.zóně NP Šumava a Luzenskému údolí. Pomalu se začíná stmívat, prohodím pár slov s jedním opožděným turistou, který není vybaven na bivak v přírodě a tak jej čeká cesta po tmě onou přístupnou pěšinou na Březník a dále na Modravu…Já vytahuji spacák a na heboučké trávě na české straně se chystám na bivak, který se ukáže býti velice chladným, neboť místo vody mám ráno v láhvi ledovou tříšť. Březník i samotný Modrý sloup totiž patří k nejchladnějším místům na celé Šumavě…Pohodlněji by se mi jistě spalo v přístřešku u Glassarche, ovšem na německé straně Šumavy je i pouhé bivakování zakázáno a strážci národního parku je toto pravidlo i kontrolováno.

Délka celé této etapy přechodu Šumavy včetně odskoku na Glassarche činila něco přes 18 km, během kterých jsem nastoupal ani ne 700 výškových metrů – co se týče převýšení, je Šumava pohořím vpravdě přívětivým. Pokud touto oblastí někdo svůj přechod Šumavy začíná či chce pouze v rámci jednodenní výživné túry projít pouze tento úsek a následně sejít přes Březník na Modravu, je vhodnější začít túru na Bučině, kam jezdí v sezóně autobusy a odkud rovněž vede přímá značená trasa na Siebensteinkopf.