Tak trochu netradiční zimní Stuhleck

Stuhleck znají zejména lyžaři, neboť jde o nejbližší větší alpský lyžařský areál pro obyvatele jižní Moravy (západního Slovenska a přilehlé části Maďarska). Tento nejvyšší vrchol pohoří zvaného Fischbacher Alpen se nachází jen cca 80 km za Vídní na dohled známého Semmerinku. Zatímco lyžařský areál doslova úpí pod náporem návštěvníků, na samotném vrcholu je návštěvníků přece jen méně a další pokračování hřebene je v zimě takřka liduprázdné a díky svému charakteru připomínajícímu asi nejvíce ze všeho nejvyšší partie Hrubého Jeseníku či slovenské Velké Fatry je přímo předurčen pro putování na sněžnicích, což byl i můj způsob přechodu tohoto hřebene.

Předpověď počasí na první den přechodu nebyla bůhvíjaká, neboť mělo být zataženo a sněžit. Při příjezdu na centrální parkoviště lyžařského areálu Stuhleck v obci Spital am Semmerink opravdu drobně sněží, ale příliš nemrzne. Po nabalení báglů vším potřebným se vydáváme na cestu. Nejprve následuje nudný průchod obcí po silnici, posléze okrajem lesa až k poslední lanovce lyžařského areálu (nejprve až na nejzažší konec parkoviště a poté uličkou doleva mezi domy po asfaltce, následně přes mostek do lesa a jeho okrajem až k spodní stanici poslední lanovky a parkovišti – možno absolvovat celé po asfaltu). Zde je sněhu jen velmi málo, na sněžnice to zde opravdu není. O moc lepší není situace ani dále, ovšem s tím, jak po většinou jen mírně stoupající široké cestě pomalu, ale jistě nabíráme výšku, začíná sněhu pomalu přibývat. Zároveň sněží čím dál tím více, až je z toho pořádná chumelenice. S přibývající výškou začíná i lehce foukat. Kde se vzala, tu se vzala, objevila se v lese osamělá budova. Dokonce se zde dá i na chvíli schovat pod střechou či na venkovní terase. Na chvíli tedy odpočíváme a doplňujeme energii.

Po tomto odpočinku pokračujeme ještě chvíli po široké sněhem pokryté cestě. Po chvíli takřka všichni nasazujeme sněžnice – dalo by se jít i bez nich, ale je příjemnější je mít na nohách než je táhnout v baťohu. Netrvá to dlouho a značená cesta opouští širokou cestu, dále budeme pokračovat již po užší pěšině. Nejprve nás čeká krátký výšvih následovaný mírnějším úsekem vedoucím po louce, sněžení stále neustává, vítr naopak začíná lehce zesilovat. Za touto malou loukou se značená pěšina noří do lesa a stoupání začíná být výživné. Naštěstí nejde pěšina přímo vzhůru, ale stoupá pomocí serpentin. I tak se ale všichni slušně potíme. Krátký oddych následuje v lokalitě, kde protínáme širokou lesní cestu. Po ní by se jistě šlo dobře a dalo by se i po ní dojít tam, kam dnes míříme – na vrchol Stuhlecku, ale bylo by to přece jen o něco delší). My tedy tuto cestu pouze překřížíme a pokračujeme ve strmém stoupání. Zejména úvodní metry po opuštění široké cesty jsou hodně strmé, ale i na sněžnicích se to vyjít dá. Sněžení příliš nepolevuje, vítr neustává, ba právě naopak. Naštěstí jdeme stále lesem, tak je to vcelku snesitelné. Takto docházíme až k chatě Karl-Lechner-Haus. Ta je přes letní sezónu obhospodařována, v zimě bývá většinou volně přístupná, ale bez obsluhy, tudíž si zde nelze nic koupit. Tak je tomu i dnes. Ovšem jako místo na oběd z vlastních zásob je chata jako stavěná – uvnitř je dostatek stolů a lavic, nefouká zde ani nesněží.

Na chatě se i tepleji oblékáme, neboť i v okolí chaty fouká už dosti silně a to kousek nad touto chatou les končí…Ovšem náš cíl je pevně dán a tak po občerstvení a oddychu pokračujeme dále. Samozřejmě stále do kopce. Les pomalu řídne a s tím začíná řádit vítr. Po cca půl hodince výstupu od chaty jsme již v místech, kde les končí a začínají pláně s jen sem tam roztroušenými stromy, přičemž i ty nakonec skončí. S koncem souvislého lesa začíná peklo, neboť vichřice nám doslova vmetá stále padající sníh přímo do obličejů. Místy je potřeba jít bokem, pokud nechce být člověk sfouknout do údolí. Čím výše stoupáme, tím vítr ještě více zesiluje. Ovšem zatím všichni žijeme a co tě nezabije, to tě posílí – tak tedy pokračujeme dále směrem k vrcholu Stuhlecku. Podle mapy jsem už jen pár desítek metrů od chaty, ale tu díky vichřici kombinované se silnou mlhou a hustým sněžením nevidíme. A my se navzájem neslyšíme. Nakonec se ale chata najednou zjeví přímo před námi a my víme, že jsme přežili. Samotný vrchol Stuhlecku je sice od chaty vzdálen jen pár metrů, ale dnes tam nepůjdeme, neboť by nás vichřice asi sfoukla někam do údolí. Navíc na zdejší chatě nocujeme, takže vrchol odkládáme na ráno.

Sundáváme sněžnice, které jsou obalené slušnou vrstvou ledu a sněhu a vcházíme do chaty. Ta je i přes už poměrně pokročilou hodinu (něco po třetí odpoledne v lednu) plná. Ovšem místo po chvíli hledání nalézáme, navíc během pár minut se chata začíná vyprazdňovat – ti, kdo zde nejsou na noc, sjíždějí většinou do údolí na lyžích po sjezdovce, případně terénem na skialpech. Po polévce se jdeme ubytovat do společné noclehárny. Topení je zde úplně ledové, ale prý se topit bude. Po odložení výbavy tedy jdeme raději dolů do restaurace, tam je tepleji. Ta se mezitím takřka zcela vyprázdnila, zůstao jen zde pár lidí. Nejprve ještě odnášíme sněžnice do lyžárny, v ní je ještě větší zima než v noclehárně – některým sníh ze sněžnic do rána neroztál…Nějakou dobu strávíme v restauraci, poté se vydáváme zpět do noclehárny a opravdu je zde o poznání tepleji. Ti zmlsanější se jdou osprchovat, my méně zmlsaní si toto pokušení v ceně 3 euro klidně odpustíme, jeden den se nemýt člověk vydrží, navíc když zítra pokračujeme ve sněžnicovém putování dále.

Ráno je vítr o něco slabší, nesněží, ale vidět je jen na pár metrů, takže z focení východu slunce nic není. Po nezbytných přípravách včetně snídaně a oblečení se do toho počasí venku je čas vyrazit dále. Prvním cílem je jen pár metrů vzdálený samotný vrchol Stuhlecku. Bohužel během doby od svítání slunce nevylezlo, i když na pár sekund byl několikrát vidět kousek modrého nebe. Po povinné vrcholové fotce je na čase se vydat na další cestu. Zatímco včera byla celá cesta prakticky jen o stoupání, dnes nás čeká hřebenovka s výraznou převahou klesání nad stoupáním. V úvodu nás čeká strmější klesání po na led vyfoukaných pláních do sedla oddělujícího vrcholy Stuhleck a Schwarzriegel. Stále dosti silně fouká, ovšem díky větru mlha začíná pomalu, ale jistě prohrávat svůj boj ze sluncem. Zatím se nám jen na chvíli ukáže slunce a výhled dosáhne jen na nejbližší vrcholy. To se ovšem minutu od minuty mění a již po příchodu do sedla se nám na chvíli kromě dalšího pokračování hřebene ukáží skalnaté štíty Raxalpe a sousedních masivů, ty se nejprve ukáží jen nesměle, ale i to je lepší než situace ráno na vrcholu. Navíc s každou další minutou stále silný vítr více a více rozfoukává okolní mlhu a netrvá dlouho a nad hlavami nám svítí modrá obloha s jen pár mráčky na dokreslení.

Tato změna podmínek přišla právě včas. Další pokračování hřebene je totiž v tomto počasí doslova balzámem na duši – hřeben je zde totiž tvořen jen mírně zvlněnými vrcholky a po celý následující úsek nás díky jejich bezlesému charakteru čekají kruhové výhledy. Nejkrásnějším úsekem hřebene je pak úsek mezi vrcholy Grazer Stuhleck, Geireck a Pretul. Nenáročný profil, kde se střídají mírná klesání s mírnými stoupáními (v rámci ČR je tomuto úseku nejvíce podobný úsek hlavního hřebene Hrubého Jeseníku mezi Petrovými kameny a Pecným). A ta panorámata – taková v ČR nemáme…Jediné, co zde krajinu lehce kazí, jsou turbíny větrných elektráren – tento hřeben je díky svému spíše středohorskému charakteru a častému velmi větrnému počasí pro ně jako stavěný. Asi nejhezčí rozhledy nabízí vrchol Pretul (též Pretulalpe) s malou kamennou rozhlednou obalenou sněhem. Na ní ovšem v tom stále silném větru nelezeme, úžasná panorámata jsou i pod ní. Ještě lepší by asi byly z nedalekého o něco málo vyššího vrcholu Admunsenhohe, ale v tom větru se nám tam nechce. I z Pretulu je nač koukat. Zatímco dříve jednoznačně výhledům dominovaly vrcholy pohoří Raxalpe a Schneealpe, zde hlavní slovo převzala jiná pohoří. Lehce vpravo od nejbližšího vrcholu Admunsenhohe je to mohutná vápencová náhorní planina Veitschalpe, za samotným nejvyšším bodem Admunsenhohe a dále vlevo od něj je to horská skupina Hochschwabu, za ní pak mnohé štíty Ennstálských Alp s Hochtorem v čele, dále vlevo pak horské defilé pokračuje vrcholy Seckaurských Taur s nepřehlédnutelným vrcholem Seckauer Zinken, následovaný rozsáhlými hřebeny Lavantálských Alp, přičemž ještě dále za nimi lze pozorovat i vrcholy Karavanek včetně nejvyššího vrcholu Hohe Stuhl vzdáleného přes 170 km vzdušnou čárou (dále odtud nelze dohlédnout nikdy…). Vedle těchto skalnatých štítů se jakoby nesměle choulí o poznání nižší horská pásma alpského předhůří táhnoucí se až do Chorvatska. Jen výhledu na severovýchod stíní vyšší Stuhleck. Po dostatečném pokochání se těmito výhledy nás čeká krátký sestup k útulné dřevěné chatě Roseggerhaus. Z její terasy máme jako na dlani další pokračování cesty, ale to nás čeká až po dočerpání energie na chatě – zdejší polívku mohu jen doporučit, i obsluha je zde mnohem příjemnější než na Stuhlecku.

Po oddychu a občerstvení na chatě pokračujeme dále. Nejprve krátký strmější sestup loukou obklopenou stromy – vítr zde nemá tolik šancí sníh odfoukat a je ho zde opravdu hodně – bez sněžnic by to zde asi moc nešlo. Po tomto úseku následuje úsek vedoucí převážně polootevřeým terénem po loukách s neustálými krásnými výhledy. Tento úsek vede přímo kolem vrtulí větrných elektráren. I když je zde vítr už o něco mírnější, kravál vydávají tyto větrné elektrárny slušný. Pohodlným kochacím tempem postupně scházíme níže, u posledního místa s výhledem na alpské velikány se ještě na delší chvíli zastavíme. Pak nás čeká jen v porovnání s dosavadním průběhem dne nezáživný a zdánlivě nekonečný sestup lesem. Sněhu je zde stále dost, navíc zde níže je i v lese teplota nad bodem mrazu, čerstvě napadlý sníh se tedy místy boří i ve sněžnicích. Jen značení je zde všelijaké a dostatečným jej nazvat rozhodně nelze. Bez sněhu by byla asi orientace i zde jednoznačná, ve sněhu a bez prošlapané stopy (lidí je zde krom nás opravdu poskrovnu – za celý den jsme potkali dohromady s bídou 5 dalších lidí ve 2 skupinách) je to místy dosti nejednoznačné. Nakonec se nám jedno rozcestí stává osudným, ale náš omyl není fatální – původní plán byl sejít do sedla Alpl, my sešli po Zentralalpenweg 02 k silnici asi 20 minut směrem na jih od této lokality, v závěru po strměji klesající cestě. Díky vymoženostem moderní techniky nemusíme šlapat na původně domluvené místo odvozu a celé putování končíme již zde.

Délka celého dvoudenního putování činí cca 24 – 25 km (první den lehce přes 8 km, druhý den zhruba 16 – 17 km) – v létě je celá trasa zvládnutelná za jeden den (náročností lze tento hřeben přirovnat ke Krkonoším, Hrubému Jeseníku či Velké Fatře na Slovensku).V zimě je nutno pro výstup na Stuhleck (první den) počítat s přibližně 3 hodinami chůze, na druhý den minimálně s 5 hodinami čistého času chůze, v případě většího množství sněhu na hřebeni to může být ale i hodin 8.

Doprava do výchozího bodu trasy (Spital am Semmering) je zcela bezproblémová – vlastní dopravou je výchozí bod na dosah rychlostní silnice S6 Wiener Neustadt – Bruck a.d.Mur, Alpl se nachází na silnici B72 odbočující z Krieglachu na silnici S6 směrem na jih. Pokud nemáte z Alplu zajištěný odvoz k autu zaparkovanému na velkém parkovišti ve Spitalu am Semmering, dá se z Alplu sejít do Krieglachu a odtud se veřejnou dopravou přepravit zpět do Spitalu, případně na posledním rozcestí značené cesty před Alplem odbočit na sever po značené cestě 735 a sejít do obce Langenwang a odtud se veřejnou dopravou přepravit zpět do Spittalu. Velice pohodlná je i doprava z ČR s využitím pouze veřejné dopravy – přímé vlaky Railjet Praha – Brno – Vídeň – Graz zastavují jak v Semmeringu, tak i v Murzzuschlagu. Na Stuhleck lze vystoupat přímo od vlakové zastávky v Semmeringu (navíc cca 4 km, tedy celkem 12 km), do Murzzuschlagu se pak lze dostat vlaky z Krieglachu i Langenwangu doslova za pár minut. Krom velmi snadné dostupnosti je velkou výhodou tohoto přechodu i absence lavinového nebezpečí, naopak nevýhodou je častý silný vítr.

Fotogalerie

Příspěvek byl publikován v rubrice túry a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *