Mnozí jistě znají a možná i někdy navštívili vrchol Veľké Rače s rozsáhlým lyžařským areálem na jeho úbočích. Někteří možná i slyšeli o Vychylovce díky skanzenu. Ovšem o vrcholech jako je Rycierova hora, Májov či Bugaj asi slyšel málokdo a ještě méně lidí je navštívilo…Přitom tato českými a slovenskými turisty opomíjená oblast má co nabídnout, proto jsem se ji po několika letech rozhodl opět detailněji prozkoumat…   Výchozím bodem mé túry je autobusová zastávka Vychylovka, Rycierky, kam se lze dostat několikrát denně autobusem z Čadce. Tohoto možného spojení využívám i já a jedné slunečné jarní soboty ráno mě autobus vysadí právě na této zastávce. V úvodu mě čekají necelé 3 km po cyklotrase až na rozcestí Šudovci, kde má svůj počátek zeleně značená trasa. Pokud máte zajištěnu soukromou dopravu, lze se autem dovézt až sem. Autobusy zde sice jezdí rovněž, bohužel o víkendech sem přijíždí první až v 10:42, což je na začátek túry přece jen hodně pozdě…Ovšem tento zhruba 3 km úsek lze zvládnout i pěšky, cesta je to sice asfaltová, ovšem vcelku příjemně ubíhá.

Hned za rozcestím a začátkem značené pěší trasy asfalt končí a dále pokračuje kamenitá lesní cesta. Ta mě za krásného jarního počasí provede kolem posledních domů a následně se z ní stává klasická lesní cesta. Ta bývá bohužel prakticky neustále doslova rozrytá lesními stroji a člověk se probíjí vpřed menší či větší vrstvou bahna. Dnes je naštěstí bahna na dnešní poměry pomálu a tak mi tento vcelku nezáživný úsek lesem vcelku rychle ubíhá. Značení zde není bůhvíjaké, ale při troše snahy se zabloudit nedá – cesta vede stále lesní cestou do kopce. Takto docházím až na první louku, kde je dosud nějak průchozí lesní cesta v doslova strašném stavu – přímo po ní se kvůli snad půlmetrovým vyjetým kolejím plným bahna jít nedá, navíc když přímo přes cestu hodili lesáci pořezané stromy. Naštěstí se zde dá jít přímo loukou. Po tomto intermezzu se opět nořím do lesa, ale jen nakrátko, neboť již zanedlouho vycházím na rozsáhlejší louku. Na jejím konci je nějaké zvíře – pořádně zaostřím zrak a on to medvěd, přesněji medvídě. Bohužel na fotku je příliš daleko a než stihnu vyměnit objektiv ve foťáku, zavolá na něj jeho máma a medvídě mizí v porostu. Ještě chvíli čekám, zda se nevrátí zpět a když se to neděje, tak pokračuji dále přes místo, kde si ještě před chvíli hrálo ono medvídě. Z lesa jen pár desítek metrů ode mě se občas ozve medvědí zabrumlání, ale medvěd mě nechává v klidu projít…Z konce této louky je to již jen asi 5 minut svižnější chůze na sedlo Príslop, které se nachází na slovensko-polské hranici a zároveň tvoří hranici mezi Kysuckými a Oravskými Beskydami. V těsné blízkosti turistického rozcestníku se nachází přístřešek i doslova přeplněné odpadkové koše – pro medvědy musí jejich obsah představovat velké lákadlo!

 

Ze sedla Príslop lze pokračovat dále směrem na jihovýchod po hlavním hřebeni Oravských Beskyd strmým výstupem na vrchol Svitková, na sever do polského vnitrozemí do obce Soblówka či na severozápad po hlavním hřebeni Kysuckých Beskyd směrem na Rycierovou horu. Já se vydávám posledním směrem, ovšem krátce poté, co začne stezka hodně strmě stoupat na Rycierovou horu odbočuji doprava po žluté značce vedoucí směrem do polského vnitrozemí. Zde mě vede pohodlná lesní cesta vedoucí úbočím Rycierové hory až na spodní okraj Haly Rycerzowe, která je jednou z nejkrásnějších polan Beskidu Źywieckého, což je souhrné polské označení pro Kysucké a Oravské Beskydy. Od spodního okraje této rozsáhlé polany mě čeká strmější stoupání až do blízkosti malé turistické chaty. Kousek nad ní se nachází mohutný kříž, od něhož mám jako na dlani i celé pásmo Tater s ještě znatelnými sněhovými poli. Ještě rozsáhlejší výhled je ale z horního okraje této rozsáhlé polany (pod vrcholem Malé Rycerzowé), odkud se mi kromě Tater otevře výhled od Malé Fatry s Veľkým Rozsutcem přes Tatry, Pilsko až po Babiu horu. Nad Tatrami je sice dost oblačnosti, ale i tak mohu v teleobjektivu pozorovat doslova každý viditelný vrchol od Sivého vrchu a Brestové na západním okraji Západních Tater až po Ždiarskou vidlu v Belianských Tatrách.

Čas ovšem již pokročil a cesta je ještě dlouhá, pokračuji tedy dále. Nejprve sejdu na rozcestí stezek na Hale Rycerzowe a následně loukou a v závěru lesem vystoupám na vrchol zvaný Rycierová hora (polsky Wielka Rycerzowa), která se nachází již přímo na státní hranici na hlavním hřebeni Kysuckých (Źywieckých Beskyd). Vrchol je bohužel zalesněný a bez výhledů. Takže se zde nezdržuji a vydávám se dále přímo po hraničním hřebeni a zároveň modré značce. Nejprve mě čeká strmější klesání po kamenitější stezce do sedla a z něj následně strmé stoupání na vrchol Majcherová, během něhož se mi otevřou hezké výhledy na slovenskou stranu. Značená stezka sice tento vrchol podchází, ovšem v jeho těsné blízkosti vede prošlapaná hraniční stezka a zároveň i přeshraniční naučná stezka zvaná Beskydská zelená stezka, na níž jsem se napojil již na vrcholu Rycierové hory. Z Majcherové mě čeká další krátké strmější klesání vystřídáné podobným stoupáním až těsně pod vrchol Májov, na který si těch pár desítek metrů odskočím po vyšlapané pěšině. Přímo pod vrcholem se nachází i odpočívadlo a jedna z informačních tabulí naučné stezky, rovněž se zde státní hranice a tím i hraniční chodník a naučná stezka prudce lomí doprava a opět mě čeká klesání do dalšího sedla. V jeho blízkosti se na chvíli napojím na červeně značenou hřebenovku, kterou ovšem zanedlouho opustím, neboť tato odbočuje kousek do polského vnitrozemí k rozcestí Przegibek a nedaleko od ní stojící stejnojmenné chatě. Já pokračuji dále přímo po hraniční pěšině, opět strmým stoupáním, které mě tentokráte dovede na vrchol Priehybok (Przegibek), přičemž výstup na tento vrchol mi stěžují i polomy. Bohužel tento vrchol je na rozdíl od Majcherové a Májova zcela bez výhledů. Opět mě čeká strmější klesání do sedla, ve kterém se mi opět objeví červeně značená stezka a spolu s ní vystoupám na další vrchol zvaný Javorina. Ještě před ní se proti mě vyřítí tlupa slovenských „inteligentů“ v jeepech – jen tak tak před nimi stačím uskočit…Samotný vrchol Javorina je doslova posetý borůvčím, bohužel jsem zde příliš brzy. Nalézám zde i stále ještě stojící, ale již značně zrezivělý rozcestník původní slovenské zeleně značené turistické trasy, která před otevřením hranic byla jedinou legálně přístupnou značenou trasou pro turisty, kteří na hřeben Kysuckých Beskyd nastoupili ze slovenské strany, přičemž tato trasa vedla přímo po státní hranici (já ji při své dnešní pouti od Rycierové hory až do sedla pod Orlom věrně kopíruji). Na tomto vrcholu zároveň opouštím i naučnou stezku, která odtud vede do slovenského vnitrozemí.

Po odpočinku na tomto vrcholu pokračuji dále po trase takřka bez lidí přímo po státní hranici. Cesta má i nadále klasický průběh – strmé klesání do sedla, kde se nachází rozsáhlejší louka. Zde se opět potkávám s červeně značenou trasou. Ta ovšem ze sedla odbočuje opět do polského vnitrozemí, já mám zatím ještě dostatek sil a tak se vydávám dále opět přímo po státní hranici. Opět mě čeká strmé stoupání, cílem je tentokráte dvouvrcholový vrchol Bugaj, který je v současnosti prakticky bez výhledů (pár let zpět tomu tak ovšem nebylo). Z Bugaje mě čeká velmi strmé klesání do sedla oddělujícího Bugaj od dalšího vrcholu zvaného Orol. V sedle opět potkávám červeně značenou trasu. A jelikož je vrchol Orol totálně zarostlý a hraniční pěšina přes něj není moc prochozená, rozhoduji se jít dále po přece jen snadnější červené trase.Ta vede víceméně po vrstevnici (na místní poměry) až do sedla oddělujícího vrcholy Orol a Malá Rača. Zde se nachází větší polana (horská louka). I zde je pěkně, ale příliš se zde nezdržuji, neboť vím, že o kousek výše to bude mnohem pěknější. Tím místem „kousek výše“ je překrásné polana zvaná Hala na Malej Raczy, kterou tvoří rozsáhlá louka s osamělými stromy a krásným výhledem zejména směrem jakoby zpět (nejhezčí výhled je až z horního okraje této rozsáhlé louky). Jako na dlani mám nejen mnoho vrcholů Kysuckých (Źywieckých Beskyd), ale zejména hřeben Kriváňské Malé Fatry s nepřehlédnutelným Veľkým Rozsutcem z lehce netradiční strany, odkud jej čeští a slovenští turisté příliš neznají. Na této louce se doslova vyřádí fotografové! Z horního okraje louky to je už jen coby kamenem dohodil na nejvyšší vrchol Kysuckých Beskyd, kterým je Veľká Rača s polskou turistickou chatou a vyhlídkovou plošinou přímo na vrcholu). Výhled z této plošiny je takřka dokonale kruhový, oproti výhledů z louky kousek pod tímto vrcholem mám navíc naservírovány i Tatry, Moravskoslezské Beskydy z Lysou horou, Slezské Beskydy (Beskid Ślaski) a mnohé další hřebeny. Bohužel tento vrchol vzhledem k chatě na vrcholu, svému výškovému prvenství a lanovce končící jen necelou hodinu pod vrcholem bývá za hezkého počasí doslova obsypán turisty a nejinak je tomu i dnes.

Proto se po pokochání a krátkém odpočinku vydávám na další cestu. Ta mě již nepovede po hlavním hřebeni Kysuckých Beskyd, který kopíruje slovensko-polskou státní hranici, nýbrž se vydávám po zelené značce vedoucí do slovenského vnitrozemí. Ta mě strmějším klesáním lesem bez výhledů dovede kolem vstupu do malé pseudokrasové jeskyni (vstup do ní je přísně zakázán!) až k horní stanici lanovky vedoucí sem z Laliků. Odtud již otevřeným terénem po louce sejdu až k chatě na Rači, u níž se nachází turistický rozcestník, před pár lety vybudovaná dřevěná kaplička a nedaleko je i horní stanice lanovky z Dedovky, která je v provozu i v létě (na rozdíl od zbylých dvou lanovek funkčních jen v zimě). Lidí je zde opravdu hodně, proto kolem jen projdu a po nyní modré značce opouštím toto lidské mraveniště. Následující úsek cesty není ničím zajímavý, neboť vede pohodlnou lesní cestou až pod vrchol Upratiska. Zde si odskočím k památníků sovětských vojáků (8. května každého roku zde bývají pořádány hromadné akce). Modře značená trasa sice tento vrchol kousek podchází, ale pár metrů pod ním prochází neznačená široká lesní cesta (často rozbahněná), která se následně na modrou značku opět připojí a není to takřka žádná zacházka navíc). Po této krátké zacházce se opět napojím na modrou značku a po ní pokračuji převážně lesem bez výhledů po široké lesní cestě přes vrchol Blažejovec a Kalinový vrch až k odpočivadlu a hezkému výhledu směrem do údolí Oščadnice a horské hřebeny za ním. Za tímto hezkým místem mě čeká ještě přechod lesem kolem vrcholu Ryboňov až na rozsáhlé louky v okolí vrcholu Hackov vrch, které jsou s pozvolna přicházejícím podvečerem velice fotogenické a působivé. Jelikož mám ještě dost času, tak si na chvíli jen tak lehnu do trávy a užívám si ticha hor bez lidí, které je na značených trasách v českých horách tak vzácné. Po tomto oddychu mě čeká již jen strmější sestup po lesní cestě a v závěru po asfaltce do Oščadnice, kde svůj dnešní podařený výlet plný krásných míst a setkání s medvědem po takřka 37 km a nastoupaných takřka 1600 výškových metrech na autobusové zastávce u hlavní silnice končím.