Rysy (2 503 m) aneb výše to už v Tatrách po značce nejde

Vrchol Rysy je s nadmořskou výškou 2 503 m nejvyšším turisticky (rozuměj pěšky po značené trase) přístupným vrcholem Slovenska a celých Tater, o něco nižší severozápadní vrchol (2 499 m) je pak nejvyšším turisticky přístupným místem v Polsku a zároveň i nejvyšším bodem celého Polska. Aby těch prvenství nebylo málo, pak je to i nejnavštěvovanější vrchol celých Tater a zároveň je i vrcholem, na který údajně vystoupal i vůdce světového proletariátu V.I. Lenin. Ač obecně platí, že na polské straně Tater je hustota turistů na m2 mnohonásobně vyšší než je tomu na straně Slovenské, na tento vrchol stoupá většina turistů naopak ze strany slovenské. Důvod tohoto paradoxu je prostý – z polské strany dle turistických rozcestníků trvá pouhý výstup na vrchol od parkoviště na Palenici Białczańske dle rozcestníků takřka 7 hodin čistého času, ze slovenské strany ať už ze Štrbského Plesa či od zastávky „električky“ Popradské pleso je to jen 4 1/4 hodiny. Při výstupu ze slovenské strany je rovněž nutné překonat i menší převýšení (ze Štrbského plesa cca 1150 výškových metrů oproti více jak 1500 výškovým metrům z polské strany) a celková obtížnost výstupu ze slovenské strany je mnohonásobně nižší než je tomu ze strany polské.

Od parkoviště na Palenici Bialszańské vyrážím již krátce po půl sedmé ráno. Díky této brzké hodině není ještě vedro a lidí je na značené trase na Morskie Oko minimálně, i když úplně prázdno zde ani v tuto hodinu není. Cesta po asfaltu rychle ubíhá a netrvá to dlouho a jsem u první zajímavosti na trase, kterou jsou Wodogrzmoty Mickiewicza. Nejlepší pohled na ně je z mostu přes potok, ovšem i odtud jsou zčási kryty stromy. Od rozcestí těsně za vodopády vede krátká odbočka k malebně položené chatě Schronisko w Roztoce, na druhou stranu pak odtud odbočuje značená trasa vedoucí k vodopádu Siklawa a dále do Doliny Pieciu Stawów Polskich. Já však pokračuji stále rovně po asfaltce, po níž vede červeně značená trasa. Ta naštěstí zanedlouho asfalt aspoň na chvíli opouští a zkracuje serpentiny silnice lesem po pěšině vyskládané kameny (takto je to v polské části Tater takřka na všech značených trasách – z hlediska eroze a ochrany přírody je to řešení vhodné, ovšem kolena zejména při sestupech tímto terénem dosti trpí, nemluvě o případném sestupu za mokra). Zanedlouho se ocitám na rozsáhlejší polaně a jako na dlani mám před sebou část hlavního tatranského hřebene v oblasti Mengusovských štítů. Odtud to již k samotnému Morskiemu Oku, resp. chatě stojící kousek nad jeho hladinou, není daleko a těsně před osmou hodinou ranní jsem u dosud ještě poloprázdné chaty. Tento úvodní nepříliš záživný úsek mi trval cca 1,5 hodiny včetně pauz na focení a krátké oddechnutí (na rozcestníku je uvedeno 2:20 hodiny). Délka tohoto úvodního úseku činí přibližně 8 km (čistě po silnici je to cca o kilometr více). Většinu tohoto úvodního úseku lze absolvovat v koňském povozu (cena 50 zlotých za osobu), ovšem ty takto brzy nejezdí.

Po oddychu u chaty pokračuji dále stále po červené značce. Ta od chaty schází k samotnému plesu k rozcestníku značených tras. Dále kolem plesa lze pojračovat dvěmi přibližně stejně dlouhými variantami, které se následně u dalšího rozcestníku na konci plesa opět scházejí. Obě jsou značeny červeně. Já si pro další postup volím variantu vedoucí po levém břehu plesa a rozhodně nelituji – fotograf si na tomto úseku takto ráno a za tak perfektního počasí bez mráčku přijde rozhodně na své – pleso, nad ním se tyčící štíty, které se na hladině plesa i odrážejí, takto brzy ráno je zde i minimum lidí, prostě paráda. Na rozcestníku u konce plesa ovšem končí pohodlná a nenáročná část trasy, kterou zvládne takřka každý a díky tomu je zde během dne lidí opravdu hodně…

Nyní mě čeká výstup skalním prahem oddělujícím Morskie Oko od dalšího plesa zvaného Czarny Staw pod Rysami. Značená trasa začíná strmě stoupat vzhůru po kameny vyskládané pěšině za pomocí serpentin, přičemž na cca 600 m je nutno překonat výškový rozdíl bezmála 200 metrů. Při tomto výstupu se ovšem vyplatí se občas zastavit a otočit své zraky zpět k Morskiemu Oku. Těsně před vystoupáním k plesu se na kameni nachází velký dřevěný kříž a kousek za ním již na hraně plesa i rozcestník – mírně doprava odbočuje zelená značka do Mengusovského sedla (Przelecz pod Chlopkiem), dále podél plesa vede červeně značená trasa na Rysy. Obě tyto značené trasy patří mezi nejnáročnější značené trasy celých Tater vůbec. I u tohoto plesa se nemohu vynadívat na tu nádheru kolem – toto místo patří mezi nejfotogeničtější místa celých Tater, neboť je obklopeno strmými štíty a na druhou stranu nejen mě omráčil doslova letecký pohled na Morskie Oko. Toto místo je i vhodným místem pro odpočinek, čehož i já využívám. Turistcké hole putují do baťohu, naopak ven putují tenké cyklistické rukavice, které se budou při lezení po skále i s pomocí řetězů hodit.

Po oddychu a pokochání se nádherou kolem je na čase se vydat dále. Značená trasa nejprve obchází samotné pleso, i zde je spousta nádherných fotomotivů. Po tomto ještě relativně pohodlném úseku začíná jít ovšem definitivně do tuhého, neboť sklon pěšiny se razantně změnil a začínám strmě stoupat. Nejprve je to stoupání sutí, přičemž ve žlabech lze i v letošním tropickém létě a uprostřed srpna pozorovat zbytky sněhu, naštěstí nejsou i na samotné značené trase. I zde se opět vyplatí se občas zastavit a otočit svůj zrak zpět, zpětnými pohledy na Czarny Staw a pod ním ležící Morskie Oko jsou totiž opravdu úchvatné! Suť po chvíli končí a na řadě je lezení po skále, mnohde za pomocí řetězů. Díky brzkému startu zde není ještě příliš mnoho lidí a prakticky ještě nikdo tudy nesestupuje. Technicky nejsou „lezecké“ úseky výstupu na Rysy zejména ve srovnání s legendární Orlí Perćí nijak extrémně náročné (i tak je ale tento výstup mnohem náročnější než jakákoli značená trasa na slovenské straně Tater a to zejména díky celkové délce lezeckých úseků), největším nebezpečím jsou zde samotní ostatní turisté. Bohužel jsem zde sám opakovaně zažil, že Poláci zjevně nemají vžité základy postupu po jištěných řetězech a zcela běžně vám zezdola tahají řetěz, když na něm sám lezete. Poté, když mi toto jeden „exot“ provede třikrát během pár minut, raději jej pouštím před sebe…Velkou výhodou výstupu na Rysy z polské strany je ta skutečnost, že celý výstup od Czarneho Stawu až na vrchol Rysů absolvuji ve stínu. Při tomto závěrečném výstupu dělám delší fotografickou pauzu v místě, kde je pár desítek metrů víceméně po rovině. Již hluboko pode mnou vidím Czarny Staw a Morskie Oko (při pohledu odtud by člověk rozhodně nevěřil tomu, že výškový rozdíl mezi nimi činí takřka 200 m). Neméně krásné jsou odtud ale i okolní štíty, nad kterými se začíná pomalu formovat klasická letní oblačnost. Po krátkém oddychu pokračuji dále v dřině, která je ale krásná. A těsně před pravým polednem stojím na hraničním vrcholu Rysů. Ač cestou žádné velké davy nebyly, vrchol je doslova v obležení turistů, na hraničním vrcholu si není ani kde sednout. Proto se rozhoduji přesunout na sousední, vyšší a čistě slovenský vrchol, kde je lidí přece jen o něco méně. Bohužel se během závěrečné fáze výstupu obloha zatáhla a tak výhledy nejsou úplně ideální. Ovšem i tak je toho vidět opravdu hodně – jen namátkou sousední královna Tater (co do estetických kvalit) Vysoká, nedaleký Kôprovský štít, Kriváň, Lomnický štít…

Po zhruba 20 minutách strávených na vrcholu se vydávám na sestup, který vedu na slovenskou stranu směrem na sedlo Váha a dále k Chatě pod Rysmi. Zatímco výstup na Rysy z polské strany je především o lezení po skále, na straně slovenské je sestup veden zejména po suti. Tudíž zde opět využiji turistické hůlky, které mi z polské strany byly víceméně k ničemu. Můj další cíl je jasný – je jím nejvýše položená chata Tater Chata pod Rysmi z tatranskou legendou – Viktorem Beránkem. A na chatě si jako odměnu za výstup dávám klasické slovenské jídlo – halušky.

Po této gurmánské vložce pokračuji v sestupu dále. Lehce mě zbrzdí krátký zajištěný úsek, po 5 minutách mě čekání ale omrzí a tak tento úsek obcházím po vyšlapané „původní značené trase“. Dalším zajímavým místem na trase jsou dvě Žabie plesa s ostrůvkem uprostřed věštšího z nich. Tato plesa jsou zajímavá tím, že při vyšším stavu hladiny se spojí v pleso jediné. Od ples me čeká zdánlivě nekonečný sestup až na rozcestí v Mengusovské dolině k potoku. Zde je již lidí opravdu přespříliš, neboť se zde spojují ti, kdo jdou z Rysů a ti, kteří scházejí z Kôprovského štítu, respektive většina z nich jen od Hincových ples. Od tohoto místa mi zbývá již jen slabá půlhodinka k rozcestí nad Popradským plesem.

Po odpočinku na tomto rozcestí se vydávám na závěrečnou úsek dnešní trasy, která je doslova za trest, neboť vede opět po asfaltu, který je díky vedrům doslova rozpálen a místy teče…Ještě před pár lety (před větrnou kalamitou) vedl tento sestup lesem a bylo to tedy příjemnější. Dnes po větrné kalamitě vede většina tohoto sestupu k Popradskému plesu otevřeným terénem. Obloha se již definitivně zatáhla a nad tatranskými štíty hřmí. Zde níže naštěstí nehřmí a nespadne ani kapka, ovšem vlhkost spolu s vedrem zde panujícím vytváří doslova prádelnu. Po více jak 4 km docházím k parkovišti, na jeho okraji se nachází zastávka TEŽ (vlak), já však musím dojít ještě pár stovek metrů dále až k hlavní silnici, kde tento náročný, ovšem krásný výlet končím.

Celková délka této trasy dle mého GPS záznamu činila 25,8 km, během kterých jsem nastoupal 1725 m a sestoupal 1 464 m. Vzhledem k celkové délce (jak kilometrově, tak časově) trasy je tato trasa určena jen opravdu těm zdatným turistům a rozhodně to není nejvhodnější trasa pro někoho, kdo v životě nebyl ve vysokých horách a nemá zkušenosti s lezením po skále a využívání umělých jistících pomůcek. Na výstupové trase z polské strany se každoročně drží sníh až do poloviny července, mnohdy i déle, někdy zcela neroztaje vůbec.

Logisticky je tato trasa přece jen složitější, protože veřejná doprava mezi počátečním bodem trasy a jejím cílem je poměrně zdlouhavá a složitá. Nejjednodušší je mít zajištěnu dopravu na výchozí místo i z cílového místa soukromě, při závislosti na veřejné dopravě je výhodnější být ubytován na slovenské straně a využít hned prvního ranního autobusu odjíždějící 5:40 z Popradu se zastávkami v 6:00 ve Starém Smokovci a dále v Horním Smokovci a dále pokračujícím směr Tatranská Lomnica – Tatranská Javorina a Lysá Polana (příjezd 7:00). Z této zastávky pak pokračovat pěšky přes státní hranici a kousek za ní odbočit na silnici vedoucí na Palenici Bialczańskou (směrovka Morskie Oko). Při této variantě se délka túry prodlouží o cca 2 km. Trasu lze absolvovat i opačně, ale po řetězech a skalách se vždy leze lépe nahoru než dolů.

Fotogalerie

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice túry a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *