Nejdivočejší hřebenovka Moravskoslezských Beskyd v zimě

V Moravskoslezských Beskydech je možno absolvovat hned několik jednodenních hřebenových túr. Tou nejosamělejší a nejdivočejší je bezesporu hřeben mezi Bílým křížem a chatou Tetřev, který vede po česko-slovenské státní hranici. V zimním obdobím je přechod tohoto hřebene přímo předurčen pro túru na sněžnicích.

Začátek této túry lze zvolit buďto na Visalajích (místní část obce Krásná) nebo na Bebku (část obce Morávka). Do obou těchto míst zajíždějí autobusové linky, jejíž využití je nejrozumnějším způsobem dopravy do výchozího místa. Já si pro svůj start volím Bebek.

Nebe je ráno bez mráčku a tak se po vysednutí z autobusu vydávám hned na cestu. Z Bebku až na Bílý kříž vede asfaltová, v závěru široká lesní cesta – v létě ideální pro výjezd na kole, v zimě je tento úsek poměrně často vyhledáván běžkaři. Zde bývá stopa většinou prošlápnutá a nejinak je tomu i dnes. Úvod je rozehřívací, neboť vede v těsné blízkosti řeky Morávky a stoupá jen velmi pozvolně. Jelikož je toto údolíčko úzké a slunce se zde hned ráno příliš nedostane, je docela zima, a proto nasazuji svižné tempo. Po zhruba 2 km tento pohodlný úsek končí a značená trasa a silnice se začíná výrazněji zvedat. Chvíli poté míjím rozcestí Morávka, u Surovce (žlutá značka odbočuje na Visalaje). Já pokračuji stále po zelené značce, která po chvíli krátce opustí silnici, aby se na ní po pár desítkách metrů opět vrátila (v zimním období bývá výhodnější jít po silnici). Dostávám se k samotám, od nichž je hezký zpětný výhled na hřebeny hor. Jen pár desítek metrů za touto samotou značená cesta opouští silnici a strměji stoupá po široké lesní cestě. Netrvá to dlouho a jsem na rozcestí Bílý kříž, směr Morávka, kde se k mé trase připojí výstupová trasa vedoucí z Visalají. Pár metrů od tohoto rozcestí na značené trase vedoucí na Visalaje se nachází bílý kříž, podle něhož dostala tato lokalita své jméno. Původně se tento kříž nacházel na nezalesněném místě, nyní jsou všude kolem vysoké stromy. Vrátím se zpět na rozcestí a prakticky po rovině docházím po chvíli k dalšímu rozcestí Bílý kříž. To jsem se již dostal k rekreační oblasti s hned několika horskými chatami (hotely), která se nachází již na česko-slovenské hranici. Tím jsem se dostal na samotný hřeben.

Bílý kříž je zároveň i důležitou křižovatkou značených cest a je hojně navštěvován po celý rok. Většina návštěvníků odtud pokračuje dále na výhledový hřeben Grúně (včetně běžkařů), mým směrem (na severovýchod) se zejména v zimě vydává málokdo. Od rozcestí procházím kolem hotelu Baron Kysuca (nachází se již na slovenské straně), kousek nad ním se nachází i kamenná kaplička. Stopa dále je sice nějak prošlápnutá, ale vlivem výrazné změny teplot a rázu počasí během posledních dní se to i přesto dosti boří a proto nasazuji sněžnice. Mým dalším cílem je vrchol Polomka (984 m), z něhož se otevírají krásné rozhledy směrem na Lysou horu, Travný a další vrcholy na české straně). K tomuto vrcholu je to z Bílého kříže zhruba 2,5 km vcelku pohodlným profilem, jen v závěru stezka citelněji stoupá. Modrá obloha přímo vybízí ke krátkému odpočinku na vrcholu, což také činím. Za vrcholem mě čeká kratší strmější klesání do sedla a k rozcestníku „Nad Klokočovem“. To již opět v hustém smrkovém lese. Za tímto rozcestníkem pokračuji ještě zhruba 700 m po značené trase a státní hranici. V tomto místě značená trasa opouští státní hranici a vede úbočím a lesem bez výhledů až na rozcestí Malý Polom, rozcestí a z něj stezkou hodně zamokřeným a divokým terénem (časté polomy, v létě hodně bahna a to kdykoli!) až na rozcestí Čuboňov. Zajímavější je ovšem z místa, kde značená trasa opouští hřeben a státní hranici pokračovat dále podél státní hranice. Tím se vyhneme nezajímavému a jen těžce průchozímu úseku. Ovšem pohled na úvod tohoto neznačeného úseku jistě mnohé odradí – sklon svahu je zde hodně znatelný! Nedejte se však odradit, tento strmý úsek je poměrně krátký a stylem cik-cak jej vyjde každý.

Se sněžnicemi mi jde tento výstup přece jen hůře, ale nakonec jej zvládám a to nejhorší mám za sebou. Nyní mě čeká již jen mírnější terén, který mě dovede až na vrchol Malého Polomu (1 061 m). V minulosti byl tento vrchol bez jakéhokoli výhledů, nyní je z něj průhled na polskou část Beskyd, zcela vpravo pak i Pilsko a Babiu horu. K tomuto výhledu je nutno z vyšlapané (no v zimě moc vyšlapaná nebývá) pěšiny odbočit v nejvyšším bodě doleva (na českou stranu) a po pár metrech jste na okraji strázu s oním výhledem. Po kochání se tímto nečekaným bonusem však pokračuji dále. Z vrcholu Malého Polomu jdu pěšinkou kopírující státní hranici (stáčí se doprava, rovně dolů se dá sejít přímo k červené turistické značce). Okolí tohoto vrcholu je i dnes hodno svého jména, o popadané stromy zde není nouze…Se sněžnicemi je jejich přelézání docela „zábava“. Tento polomovitý úsek končí v sedle oddělujícím vrcholy Malý Polom a Čuboňov. A právě ten je mým dalším cílem. Zpočátku je stoupání na něj velice mírné, později se stává přece jen prudším, ale ve srovnání s výstupem k Malému Polomu je to jen taková nakloněná rovinka. A tak se ani moc nezapotím a jsem na prvním z vrcholů Čuboňova – tento první vrchol není sice vrcholem nejvyšším, ale je ve směru mého postupu vrcholem nejstrmějším a nejvýraznějším. Bohužel výhledy z něj moc nejsou, což platí i o sousedním nedalekém hlavním vrcholu. Tyto dva vrcholy tedy jen procházím bez zastavení a po cca 200 m za hlavním vrcholem docházím k modré (slovenské) turistické značce na otevřené prostranství. A na něm dělám delší přestávku, protože výhled odtud stojí rozhodně za to, i když dnes není zcela ideální viditelnost. I přes tento nedostatek mám odtud jako na dlani hřeben Kriváňské Malé Fatry včetně Rozsutce, vedle něj lze dle obrysu poznat i Veľký Choč, ale obzoru kralují a mou pozornost přitahují Tatry.

Bohužel mě ještě čeká řádný kus cesty a tak musím po chvíli nechtíc pokračovat dále. Prvním krokem je sestu po modré značce na rozcestí Čuboňov. Sestup je to docela strmý a díky tomu, že jsem opět v místech, kudy občas někdo projde a k teplotám oscilujícím těsně kolem bodu mrazu, spíše lehce nad ním (v těchto nadmořských výškách) je zde pěšina hezky „rozrytá“, naštěstí se díky sněžnicím příliš nebořím. Na rozcestí Čuboňov se napojuji na červeně značenou hřebenovku, které budu věrný již po zbytek túry. Následující úsek vedoucí kolem hned tří vrcholů s pojmenováním Burkov vrch jdu již po značené pěšině, která tyto vrcholy traverzuje (lze jít i po hraniční stezce přímo přes ně, přičemž hraniční stezka vždy mezi jednotlivými vrcholy schází k červeně značené turistické trase (lze si tedy vybrat pro výstup všechny tři, dva nebo jen jeden z těchto vrcholů). Ovšem až na nejzápadnější (z mé strany) poslední vrchol jsou výstupy a sestupy z nich značně prudké, navíc z ani jednoho vrcholu nejsou žádné výhledy. Po značené pěšině tedy podcházím tyto tři vrcholy a rovněž těsně míjím i nevýrazný a rovněž ničím nezajímavý vrcholek Muřinkového vrchu. Těsně pod ním se však nachází malebná kaplička a turistický rozcestník, rovněž je i zde pramen vody (často ovšem vysychá).

Od kapličky pokračuji dále vstříc Velkému Polomu (1 067 m). Značené trasy v tomto úseku poměrně často mění svůj průběh – mnoho let vedla značená trasa přes vrchol, poté asi 7 let vrchol z důvodu ochrany přírody míjela a obcházela jej po slovenské straně, přičemž z tohoto traversu bývaly krásné výhledy na celou Malou Fatru, Tatry i další slovenská pohoří (na vrchol vedla jen slepá odbočka – modrá značka) z druhé strany vrcholu). Ovšem toto trasování se nelíbilo jednomu pro změnu slovenskému ochranáři z CHKO Kysuce a vymohl si její zrušení, respektive přetrasování na původní variantu vedoucí přímo hřebenem. Stoupání na vrchol je z této strany hodně strmé, ovšem takto strmý úsek nevede až na vrchol, ale jen ke skalám tvořícím jakýsi předvrchol. Od nich je již stoupání mnohem mírnější a příjemnější. Ač jsou svahy vrcholu zejména ze směru od Muřinkového vrchu výrazně postiženy polomy, samotný vrchol je zalesněný a prakticky bez výhledů. Na vrcholu nalezneme pouze rozcestník a vrcholovou schránku. Proto se na něm příliš nezdržuji a pokračuji dále. Kvalita sněhu se mění v závislosti na tom, zda je místo vystavenu slunečnímu svitu (rozbředlý mokrý sníh) nebo nikoli (krásně držící sníh). Sestup z vrcholu je podobný výstupu z druhé strany – nejprve pozvolná pasáž vedoucí na jakýsi předvrchol, poté strmější pasáž vedoucí až k turistickému rozcestí pod vrcholem. Ovšem na tuto stranu je tento strmý úsek mnohem kratší a vede zde i širší cesta. Jako bonus jsou zde ovšem přes cestu popadané stromy. Ovšem oproti tomu, co mě čeká dále, je tohle procházka růžovou zahradou. Na dalším úseku totiž probíhá těžba dřeva a další postup se tak mění v pěknou překážkovou dráhu. Naštěstí tento úsek končí již po necelém kilometru kousek před chatou Tetřev. Zde si vylezu na volně přístupnou rozhlednu a díky zpoždění se mi podaří po sestupu z ní vyfotit i zapadající sluníčko.

Nyní mě čeká pohodlná široká cesta vedoucí těsně pod vrcholem Severka až k chatě Skalka. Návštěvu chaty vzhledem k pokročilejšímu času vynechávám a tak sestupuji dále po červené značce směrem do Mostů u Jablunkova. Tento sestup bývá v zimě často ledový (díky většímu množství turistů), dnes to sice lehce kluže, ale bývá to zde mnohdy mnohem horší. Nakonec úspěšně scházím až na horní okraj Mostů u Jablunkova, odkud již vidím nasvícenou sjezdovku. A odtud jsem po zhruba 10 minutách chůze po silnici a následně podchodem pod železniční tratí v cíli mého dnešního podařeného výletu, během něhož jsem až na okolí Bílého kříže a závěrečný úsek mezi chatou Tetřev a Mosty u Jablunkova mohl počet dalších turistů spočítat na prstech jedné ruky. A to byl víkend a hezké počasí…

 

Příspěvek byl publikován v rubrice túry a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *