Tatranský Matterhorn aneb Kościelec (2 155 m)

Asi to jen málokdo ví, ale i Tatry mají svůj Matterhorn. A dokonce na něj vede i značená turistická trasa. Tento vrchol nese ve skutečnosti název Kościelec a nalezneme jej v polské části Vysokých Tater, konkrétněji nad Dolinou Gąsienicowou.      Jakýmsi základním výškovým táborem pro výstup na tento vrchol je hezká kamenná chata Murowaniec. K ní vede hned několik značených tras. Já si pro výstup do tohoto základního výškového tábora vybral přece jen ne tolik frekventovanou trasu začínající v lokalitě Toporowa Cyrhla (případně jen Cyrhla), která je nejvýše ležící částí Zakopaného. Po zdržení daném totální dopravní zácpou při průjezdu Zakopaným vyrážím těsně před pravým polednem z této lokality. Díky tomuto spojení i přes velké vedro nasazuji vysoké tempo. Po chvilce mě krátce zdrží budka, u níž je nutno zaplatit vstupné do národního parku. Po tomto drobném zdržení pokračuji dále v na tatranské poměry vcelku pohodlném výstupu, který je jen na několika málo úsecích přece jen prudší. Naštěstí vede tento úsek kompletně lesem, díky čemuž se potím přece jen o něco málo méně. Po zhruba 40 minutách chůze jsem u mostku přes potok a rozcestí s zajímavým názvem Psia Trawka. Zde opouštím červenou značkou a dále mě povede značka černá po široké cestě vyskládané kameny, která slouží zároveň jako přístupová cesta na chatu Murowaniec a její sklon je tedy přijatelná a cesta mi hezky odsýpá. Stále udržuji vysoké tempo a tak není divu, že i na tomto dalším úseku ukrojím z času uvedeného na rozcestníku více jak 30 minut. I tento úsek vede převážně lesem, což je v tom vedru velmi příjemné. A ani lidí zde není nijak hodně. To se však změní po příchodu k chatě Murowaniec, která doslova praská ve švech, i venkovní posezení jsou zcela obsazená. U chaty tedy pouze „ždímám“ propocené tričko a dobírám vodu z volně dostupného kohoutku nacházejícího se hned u vstupu do chaty.

Za chatou začíná být okolní krajina atraktivnější, les končí a objevují se první výhledy na tatranské štíty. Díky tomu je ale ještě větší vedro – člověk by se naivně domníval, že ve výšce kolem 1400 m bude příjemněji, ovšem v tento den to příliš neplatí. Od chaty nejprve krátce klesám na další rozcestí a za ním začínám stoupat po velkými kameny vyskládané pěšině na skalní práh, za nímž se nachází část údolí zvaná Dolina Czarna Gąsienicowa, kterému kraluje překrásné pleso obklopené tatranskými štíty zvané Czarny Staw Gąsienicowy. K němu mi to trvá zhruba 20 minut již pohodlnější chůze, jedinou nevýhodou je vzhledem k odpolední době výstupu velké množství výletníků v protisměru (toto pleso je oblíbeným cílem výletů, přičemž většina návštěvníků zde svou túru končí a dále se vydává jen malá část z nich). Vpravo nad plesem se k nebi ční cíl mé túry – vrchol Kościelec, který odtud nevypadá příliš přístupně. Kromě něj jsou k vidění i další tatranské štít včetně hřebene, kterým vede nejtěžší značená stezka celých Tater zvaná ne náhodou Orla Perć (v překladu Stezka orlů).

Poté, co jsem se dosyta pokochal okolní nádherou, je na čase se vydat dále. Zatímco až po toto místo to bylo sice stále do kopce, ale vcelku pohodlně, nyní začíná jít do tuhého. Na přibližně 850 m dlouhém úseku musím totiž překonat převýšení více jak 200 výškových metrů. Hned od plesa tedy rychle nabírám výšku a po chvíli mám již doslova letecký pohled na hladinu plesa, u něhož jsem ještě před pár minuty odpočíval. Pot ze mě doslova teče proudem. Naštěstí je nač se koukat a tak se ani nenaděju a po přibližně půl hodině výstupu jsem v sedle Karb. Čas mám vcelku slušný, ztrátu oproti plánu v důsledku totální zácpy v okolí Zakopaného jsem již dávno dohnal, počasí je zatím obstojné – sice se pomalu nad štíty začínají sbíhat mraky, ale na déšť to zatím nevypadá, rozhoduji se tedy jít až na vrchol Kościelce.

Ze sedla Karb je to na něj jen přibližně 800 m, ale pokud si někdo myslí, že toto vyběhne za nějakých 15-20 minut, tak se šeredně plete. Přímo v sedle je nepřehlédnutelná cedule informující o tom, že značená cesta na vrchol Kościelce je oficiálně označena jakožto „szlak bardzo trudny“ (v překladu „velice obtížná stezka). Na oněch necelých 800 m mě čeká zhruba 300 m výškového převýšení. Zde je již terén vpravdě velehorský – velká část výstupu totiž vede přímo po skále, sráz na obě strany dává jasně na vědomí, že jakýkoli pád do údolí by měl fatální důsledky. Za sucha to ovšem není nic nezvládnutelného, jako trénink pro výstup na Rysy či pro Orlu Perć je výstup na Kościelec přímo ideální:). Na několika úsecích je sice nutno jít na všechny čtyři, vhodné jsou zde i rukavice (tenké). I při výstupu je ovšem čím se kochat, já si však kochání nechávám až na sestup. Po zhruba 40 minutách výstupu jsem na vrcholu, přičemž během výstupu jsem si užil chůze po vcelku pohodlném chodníku, chůze po nakloněných skalních plotnách i krátkého lezení skalním komínem. Kdo by zde očekával množství řetězů, ten se jich nedočká – není zde ani jeden, ač by pro ty méně zkušené byl v některých úsecích vítaným prvkem dodávajícím jich více jistoty. Ač se obloha během výstupu zatáhla, výhledy jsou i tak parádní – ať už na plesa hluboko pode mnou, tak i na okolní horské štíty, kdy prim mezi nimi hraje rozsocha Svinice, kterou prochází Orla Perć a za ní lze pozorovat i část hlavního hřebene Vysokých Tater v okolí Rysů včetně jednoho z nejkrásnějších tatranských štítů Vysoké. I když není počasí zcela ideální, tak se na vrcholu zdržím zhruba 20 minut a vychutnávám si tu krásu kolem. Lidí zde i díky pozdnější hodině již není mnoho…

Po pokochání se a odpočinku se vydávám na sestup. Ten vede až do sedla Karb po stejné trase a v takovémto terénu je sestup vždy náročnější než výstup a to platí i zde.Zdolávat skalní terén vzhůru je totiž vždy snadnější než jim následně slézat! Pokud má tedy někdo již značné problémy při výstupu na Kościelec, měl by dosažení vrcholu vzdát a hned v prvním pro něj problémovém místě to otočit…. Nakonec se mi za zhruba stejný čas jako při výstupu podaří sejít až do sedla Karb. Z něj však nyní nescházím k Czarnemu Stawu Gąsienicowemu, nýbrž na druhou stranu do údolí zvanému Dolina Zielona Gąsienicowa. Sestup ze sedla na tuto stranu je sice delší, ale méně strmý a pohodovější, resp. strmějších je jen úvodních pár minut sestupu a zhruba od nadmořské výšky 1700 m klesá stezka na tatranské poměry velice pozvolna. Pokud lze o okolí Czarneho Stawu Gąsienicowého říci, že je jeho okolí krásné, Dolina Zielona Gąsienicowa je pak svou nádherou ještě o několik úrovní výše. Kosodřevina se zde střídá s loukami, co chvíli člověk prochází či vidí některé z celkem 19 větších či menších ples této rozlohou nepříliš rozlehlé doliny (v tomto ohledu nemá v rámci celých Tater konkurenci). A když se otočím směrem zpět (k tatranským štítům), krásou doslova oněmím. Jistě za to může i změna barvy oblohy, na níž opět začíná vládnout modř. Pohodlným chodníkem s častými zastávkami na focení a kochání se nakonec docházím až k rozcestí kousek nad chatou Murowaniec. Od ní lze sejít k chatě nebo chatu minout a jít dále směrem do civilizace přímou značenou krátkou spojkou. Jelikož mám vody ještě dostatek a nic mě tedy k chatě netáhne, volím tuto spojku. Tento opravdu nádherný úsek končí u dalšího rozcestí, u něhož se nachází louka porostlá fialovými květinami, na oraji louky stojí dvě staré dřevěné salaše a za nimi hrají prim tatranské štíty včetně mnou dnes zdolaného Kościelce.

Od tohoto opravdu fantastického místa mě čeká zhruba 20 minut stoupání opět mezi davy turistů vracejícími se z chaty Murowaniec zpět do Kuźnic. Tento krátký výstup končí v sedle zvaném Przełęcz Międzi Kopami. Toto sedlo od sebe odděluje žulovou většinu Tater a vápencovou část spadající směrem k Zakopanému. Pro další sestup do lokality zvané Kuźnice se odtud nabízejí hned dvě trasy, obě stejně dlouhé. Jedna je značená modře, druhá žlutě. Jelikož vím, že tudy ještě v nejbližších dnech minimálně jednou půjdu, mohu si vybírat. Pro dnešek volím žlutou značku, která se hned za sedlem noří do lesa a velmi strmě klesá až do doliny Jaworzynka a ní již jen mírně sestupuje až do Kuźnic. Jediným atraktivnějším a hezkým místem na této trase je louka s rozpadajícími se salašemi a vcelku hezkým zpětným pohledem, přičemž za ní se stezka opět noří do lesa a ním dochází až do Kuźnic. Mnohem hezčí je krajinově modře značená trasa, která ze sedla vede úvodní úsek otevřeným hřebenem, její nevýhodou je pak ovšem dosti nezáživný a zdánlivě nekonečný sestup lesem po dosti rozbité stezce.

Z Kuźnic se lze do Zakopaného dostat buďto zdejšími mikrobusy (3 zloté za osobu), taxíkem (o něco málo dražším), případně po chodníku vedoucí kolem silnice za zhruba půl hodinku pohodlné chůze. Já pro dnešek volím třetí možnost a pohodlně docházím až do Zakopaného, kde túru končím.

Na závěr trocha statistiky: dle GPS-ky je celková délka této mnou absolvované trasy činila 21,6 km, během nichž jsem nastoupal 1395 m a sestoupal 1409 výškových metrů.

Fotogalerie

Příspěvek byl publikován v rubrice túry a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *