Rájem medvědím a výhledovým na dohled Tater

Láká vás možnost setkání s (nejen)) medvědy, máte rádi trasy plné výhledů (nejen na Tatry) a preferujete fyzicky méně náročné túry před těmi náročnějšími a zároveň netoužíte jít mnoho hodin bez jakéhokoli kontaktu s civilizací, ale zároveň nemáte v oblibě trasy doslova přecpané jinými turisty? Pokud odpovíte na všechny tyto otázky ano, pak právě Vám je určena následující reportáž o túře na rozhraní Chočských a Skorušinských vrchů.   Po prohlídce unikátního artikulárního dřevěného kostelíku v obci Leštiny  (rozhodně doporučuji nevynechat, chráněn mj. i organizací UNESCO) mě i mé spoluvýletníky autobus popoveze ještě několik kilometrů až nad obec Malatiná do nadmořské výšky takřka 800 m, což je vzhledem k nejvyššímu bodu celé dnešní túry ve výšce 1 225 m velice slušná starovní nadmořská výška. Prakticky ihned po vysednutí z autobusu nás přivítá první výhled na hřeben Oravské Magury (vlevo) a na Chočské vrchy (vpravo) místy překryté oblačností. Nejprve jdeme chvíli po silnici (a zároveň červené značce) až k odpočívadlu nad samotnou obcí Malatiná.Zde společně s červeně značenou trasou opouštím silnici směrem vlevo po široké lesní cestě. Tu však hned vzápětí opustím a méně zřetelnou pěšijnou krátce vystoupám na jakýsi lučinatý hřebínek. Značení zde není bůhvíjaké, ale stačí se zhruba držet hřebene a vyšlapané i vyjeté pěšiny, pak se stejně jako já nemáte šanci ztratit. Tento na orientaci náročnější úsek končí na široké cestě (na toto místo lze dojít rovnou po značené cyklotrase z Malatiné). Nyní mě čeká strmější stoupání po této polní cestě až na další hřeben v nadmořské výšce kolem 1 000 metrů. Výhledům v této úvodní části túry zcela jasně dominuje hřeben Oravské Magury se snadno identikovatelnými sjezdovkami na Kubínské holi.

Po výstupu na hřeben nejen mě na cestě přivítají ještě teplé medvědí stopy, podle směru stop šel méď asi pro med do Jednoty v Malatiné. V dalším průběhu cesty bylo stop medvědů různého stáří vidět více než dost, živý medvěd naštěstí (bohužel) ovšem nikoli… Jen kousek za tímto zpestřením kvetou hned vedle stezky krásné ocúny. Tento úsek trasy je výhledově a krajinářsky velice vděčný, většinou vede cesta otevřeným terénem s loukami rámovanými převážně smrky, díky čemuž máme Oravskou Maguru stále jako na dlani, jako bonus i polojasná obloha a hezké podzimní dopolední světlo.

Po tomto překrásném úseku mě čeká delší úsek lesem (cca 10 minut), po něm ovšem přijde bonus v podobě dalších rozsáhlejších luk. Kochám se tou nádherou kolem a podaří se mi přejít nijak neoznačenou odbočku značené cesty – jako magnet mě totiž navíc přitahuje i nedaleký vrchol luk a hrana hřebene, odkud jak se následně ukáže, správně očekávám první výhled na Tatry. Nějak dlouho nevidím žádné značky (i na slovenské poměry dlouho…), takže mi je jasné, že někde značená trasa odbočila. Zkonzultuji situaci s GPS-kou – směr mám dobrý, podle mapy by se mělo jít zpět ke značené trase dát dostat stále po louce. V příhodném místě proto odbočuji směrem ke značené cestě. Prvních pár metrů je pohodových, poté však končí kosená louka a vítá mě vegetace až do pasu. Nějaký náznak pěšiny je ale vidět i zde, možná tudy chodí medvědi. Z hřebene takto sejdu až do nevýrazného údolíčka, potok zde sice není, ale zato jsou zde menší močály. Naštěstí díky letošnímu suchému létu se dají projít i suchou nohou, jen je třeba dávat pozor, kam člověk šlape. Za tímto údolíčkem následuje pár metrů strmějšího terénu a opět jsem v pohodlnějším rovnějším terénu, ovšem stále na nekosené louce (výška vegetace je zde ale o poznání nižší než na druhé straně údolíčka). Další směr postupu je jasný – přímo za nosem k vyhlídkové věži na horním okraji obce Veľké Borové. Já si však cestu ještě lehce prodloužím kvůli jedné keši, ale nakonec i tak dojdu k vyhlídkové věži. Ta je zdarma přístupná, výhledy z ní jsou však díky vyšším stromům omezeny jen na nejbližší okolí vyhlídkové věže a Oravskou Maguru, výhledům na Tatry stíní ony stromy.

U této vyhlídkové věže se nachází i penzion s restaurací, bohužel je i přesto, že je víkend, uzavřen. K obědu proto využívám vlastních zásob. Posilněn se poté vydávám dále. Chvíli jdu ještě společně s červenou značkou, tu ovšem na nejbližším rozcestí opustím po nové naučné stezce odbočující doleva. Ta mě nejprve donutí krátce klesat po široké cestě, ale po pár desítkách metrů odbočuje strměji vzhůru doprava po vcelku viditelné pěšině po louce. Na horním okraji této louky se nachází lavička, zde udělám čelem vzad a jako na dlani mám nejhornější domy Veľkého Borového, okolní louky a kopce a výhledu dominující vyhlídkovou věž, u které jsem ještě před chvílí obědval. Po tomto úseku loukou se nořím do lesa a stále stoupám, chvíli mírněji, chvíli příkřeji. Takto dojdu až k malé vrcholové louce, na které stojí rozhledna (vyhlídková věž) Súšava na stejnojmenném vrcholu (1 076 m). Tato rozhledna byla vybudována v roce 2012, je celá ze dřeva a je opět volně přístupná. Pokud máte velké baťohy, doporučuji je nechat dole u paty rozhledny, s nimi se až nahoru nedostanete. Schody mezi předposledním patrem a vrcholovou plošinou jsou totiž hodně strmé a úzké. Troška té námahy při výstupu na rozhlednu se ovšem bohatě vyplatí. Kromě dnes již viděného hřebene Tater je odtud jako z jednoho z mála míst celé trasy i výhled na hřeben Malé Fatry, snadno identifikovatelný je i masiv Veľkého Choče.

Po tomto rozhlednovém dvojboji pokračuji dále. Od rozhledny se nevracím zpět stejnou trasou, ale pokračuji dále po naučné stezce. Ta mě po ani ne 10 minutách klesání dovede zpět na červenou značkou. Další pokračování vede opět delší úsek převážně otevřeným terénem po loukách s prakticky neustálými, ale postupně se měnícími výhledy na Tatry. Po chvíli se k Tatrám přidá i panoráma obce Malé Borové. Značená trasa tuto obec stejně jako sousední Veľké Borové jen lízne jejím nejhornějším okrajem. Po přechodu tohoto okraje Malého Borového na nějakou dobu končí výhledy a převážně otevřený terén bez větších výškových rozdílů. Trasa se zpočátku nesměle, poté však již bez ostychu a hany schovává do karpatských hustých lesů, místo pohodlného hřebenového terénu mě čeká cca 280 nastoupaných výškových metrů rozdělených do dvou etap. V úvodu tohoto úseku je stoupání opravdu strmé a dovede mě až pod vrchol Blata (1 138 m), který ovšem podchází. Následuje úsek takřka po rovině, ovšem je to jen klid před bouří. Za tímto oddychovým úsekem mě totiž čeká úsek dlouhý zhruba 400 m s výškovým převýšením zhruba 140 m. Tento úsek je fyzicky nejnáročnějším a v podstatě jediným náročnějším úsekem celé jinak pohodlné trasy. Toto stoupání mě vyplivne na vrcholu s příznačným pojmenováním Kopec (1 255 m), který je nejvyšším vrcholem stejnojmenného podcelku Skorušinských vrchů. Krom tohoto primátu je jedinou zajímavostí vrcholu i rozcestí značených tras, výhledy odtud nejsou žádné, neboť vrchol je hustě zalesněn.

Z vrcholu lze pokračovat doleva či doprava, obě varianty nakonec skončí v Oravském Bielem Potoku, cesta vlevo je o něco kratší, ale bez tatranských panoramat. Já volím cestu vpravo, kdy zůstanu věrný své dnešní průvodkyni – červené značce. Ta v úvodu vcelku strmě klesá po lesní pěšině, špatně odbočit není kde, jen musím občas obcházet zbytky stromů poházené přímo na cestu (oblíbená specialita slovenských lesáků). Najednou kde se vzala, tu se vzala, nádherná horská louka do cesty se mi postavila. Tato horská louka s pár izolovanými stromy se nachází v sedle Prieková, kde je rovněž další rozcestník značených tras. Času mám habaděj, sluníčko svítí, jako na dlani mám skupinu Sivého vrchu,některé vrcholy skupiny Roháčů a překrásný vrchol Osobité v rámci Tater, přes něž se líně převaluje oblačnost, která občas některý ze štítů na chvíli schová. Toto místo si rovnou říká o to jen tak si lehnout do trávy a kochat se tou nádherou kolem a já tak na pár desítek minut dělám, jelikož času mám dnes ještě dost a čeká mě již prakticky jen sestup do cíle trasy v Oravském Bielem Potoku.

Po dostatečném pokochání se tou nádherou kolem pokračuji dále. Nejprve mě čeká krátké stoupání okrajem této překrásné horské louky až na vrchol Machy, po jehož překonání se mi kromě již vrcholů viditelných z nedalekého sedla otevře průhled přes Zubereckou brázdu až na dominantní mohutný vápencový kolos Kominiarského Wierchu v polské části Tater. Tímto místem končí nejkrásnější oblast celého dnešního výletu, i jen kvůli tomuto jedinému místu se sem rozhodně vyplatilo jet! Při sestupu z vrcholu mě ještě na chvíli zdrží doslova lány borůvek a brusinek rostoucích hned u stezky. Poté se opět nořím do lesa, který mě dovede na další zalesněný vrchol Mních s mohutným oploceným vysílačem. Strmější klesání lesem mě dovede až na jednu z posledních výhledových luk dnešního výletu (nadmořská výška cca 875 m). Odtud mám jako na dlani masiv nSkorušiny, která je nejvyšším vrcholem Skorušinských vrchů, z Tater je odtud vidět již jen vápencový masiv Osobité, nově se ovšem z těchto luk otevřel výhled směrem na malofatranský Velký Rozsutec a ještě dosti hluboko pode mnou vidím i můj dnešní cíl – obec Oravský Biely Potok. Cesta i nadále poměrně strmě klesá, tentokráte však již bez výhledů okrajem lesa. Takto nakonec sejdu až na horní okraj Oravského Bieleho Potoka, projdu kolem hřbitova a již po silnici scházím až do samotného centra obce, kde svůj dnešní veskrze povedený výlet končím.

Celková délka tohoto výletu činí zhruba 24 km, ovšem díky převážně hřebenovému charakteru trasy s jen velmi mírnými a krátkými stoupáními (s výjimkou výstupu na Kopec) tuto krásnou trasu zvládne v pohodě každý aspoň průměrně zdatný jedinec. Poněkud problematičtější je logistika trasy, pokud je člověk vázán na veřejnou dopravu, resp. nemá nikoho, kdo jej doveze k výchozímu bodu trasy a vyzvedne v cíli. V takovém případě je asi nejrozumnějším řešením ponechat auto v Dolném Kubíně, z něj přejet autobusem do Malatiné (o víkendu odjíždí jediný vhodný spoj již v cca 6:20 ráno), další jede v sobotu až po desáté hodině ráno, v neděli pak až po druhé hodině odpoledne…Z Oravského Bieleho Potoku pak odjíždí asi nejvhodnější spoj těsně po půl páté  a jedním přestupem se dostanete zpět do Dolného Kubína. Poslední spoj s přípojem na spoj do Dolného Kubína odjíždí z Oravského Bieleho Potoka v sobotu v cca 17:15, v neděli pak v 18:42. Alternativní možností je sejít ze sedla Prieková do Zuberce, zde využít k přespání některé z mnoha možností, další den pak zdolat nejvyšší vrchol Skorušinských vrchol Skorušinou a sejít do Trstené, ze které jezdí autobusy do Dolného Kubína často i o víkendech.

Fotogalerie

 

Příspěvek byl publikován v rubrice túry a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *