Krkonošský podzim I

   Naplánovat si vícedenní pobyt v Krkonoších na konci října je věc odvážná, ovšem když vyjde počasí, pak jsou dojmy mnohem bohatší než v létě, kdy hory doslova úpí pod davy návštěvníků. Ne že by na konci října bylo v Krkonoších zcela prázdno, ale snad až na Sněžku člověk nepotká vyloženě davy turistů.

   Ráno dole ve Špindlu je vyloženě nevlídné – mlha, sychravo, mrzne. Autobus mě vyváží o několik set výškových metrů výše na Špindlerovku. A zde se ocitám nad mraky, teplota je mnohem vyšší než dole v údolí a ta panoramata! Odtud se vydávám po hraniční červené značce směrem na západ. v úvodu nejprve stoupám na nevýrazný vrchol Čihadlo (1 213 m). Z jeho okolí je hezký výhled zejména na Labský důl, k zahození není ani zpětný pohled směrem ke Špindlerovce a dále na východ. Další úsek není příliš zajímavý, neboť vede lesem bez výhledů. Takto dojdu až ke zbytkům Petrovy boudy – opravdu smutné, jak může dopadnout horská chata:(. Za Petrovou boudou nebo-li Petrovkou začínám strměji stoupat, ovšem díky tomu se velmi rychle dostávám nad horní hranici lesa do pásma kosodřeviny. Mým dalším cílem jsou jedny z mnoha skalních útvarů Krkonoš – Dívčí kameny a jen o kousek dále stojící Mužské kameny. Dívčí kameny jsou menší a tvořené na sebe naskládanými kamennými bloky, Mužské kameny jsou mnohem mohutnější a tvoří jakýsi takřka jednolitý kamenný vrchol.

    Procházím pod Mužskými kameny, za nimiž následuje první nepříjemný úsek, kde sestup vede po dlážděném kamenném chodníku ve stínu, který je namrzlý a hezky to klouže.. Tento problémový úsek je však krátký a zvládám jej bez pádu. Následuje již pohodlnější úsek vedoucí do sedla pod vrcholem Vysoké kolo. Od něj vede na vrchol vcelku dobře znatelná stezka, ale i přesto není výstup na vrchol legální (nejedná se o značenou turistickou trasu a vrchol se nachází v I. zóně KRNAP-u). Těsně před tímto sedlem je hezký pohled současně na Vysoké kolo, tak i na Sněžné jámy s jejich strmě spadajícími skalnatými srázy. V sedle odbočuje značená trasa prudce doprava a po chvíli se opět nořím do stínu. A cesta vedoucí severním úpatím Vysokého kola je opět vydlážděná velkými kameny. To znamená jediné, opět to bude klouzat. Tento poněkud nebezpečný úsek (za daných podmínek) je delší než ten první, ale výhodou je, že jej absolvuju směrem vzhůru. Ovšem okolní scenérie dává na toto nebezpečí zapomenout – jako na dlani mám totiž Sněžné jámy s jejich strmými skalními stěnami a dominující budovou – tzv. Wawelem. Tato oblast je ne neprávem jednou z nejfotografovanějších v celých Krkonoších. Krajina zde má totiž až velehorský charakter, který jen potvrzují malá jezírka na dně tohoto monumentálního díla přírody. Po nějaké době stoupání končím a ocitám se na jakési náhorní planině Vysokého kola, jehož vrchol je jen pár desítek metrů ode mě. Již pohodlnou stezkou s hned několika vyhlídkami do strmých skalních srázů Sněžných jam docházím až k budově Wawelu na vrcholuSněžných jam, které jsou vedlejším vrcholem Vysokého kola. Jen pár minut chůze od tohoto vrcholu se již na české straně nachází upravený pramen vody, tzv. Kamenná studánka. Jedná se o jediný spolehlivý zdroj pramenité vody v této oblasti.

Po pokocháním se zdejší nádherou pokračuji dále po pohodlné široké cestě vedoucí nejprve do mělkého sedla a následně mírným stoupáním pod vrchol Violíku (1 472 m). Samotný vrchol je opět skalnatý a je dosti podobným Mužským kamenům. Díky perfektnímu počasí je tento úsek i samotný vrchol rovněž velice fotogenický. Z vrcholu pokračuji ještě chvíli po červené hraniční hřebenovce, ovšem na rozcestí Česká budka ji opouštím a odbočuji na českou stranu po žluté značce, která mě zanedlouho dovede k prameni Labe. Zde si krátce odpočinu a pokračuji dále po červené značce směrem k Labské boudě. Oblačnost čím dál více stoupá, ale zatím jsem stále nad ní a užívám si sluníčka a relativního tepla.

Od Labské boudy si udělám ještě jakési kolečko přes Harrachovy kameny, Vrbatovu budou a kolem Pančavského vodopádu. Od rozcestí pod „boudou“ jdu nejprve po modré značce po asfaltce na rozcestí U čtyř pánů. Okolí tohoto rozcestí je zamokřené, nacházejí se zde i maličká rašelinná jezírka. Tato oblast je zároveň pramennou oblastí hned dvou významných „vodopádových“ říček Krkonoš – vpravo se nachází Mumlavská louka tvořící pramennou oblast Mumlavy, vlevo pak Pančavská louka tvořící pramennou oblast Pančavy. Na toto místo lze dojít i přímo od pramene Labe po žluté značce. Z tohoto rovněž velice fotogenického místa pokračuji dále po zelené značce již klasickou horskou stezkou, která mě krátkým stoupáním a následně víceméně po rovině přivede na rozcestí U Růženčiny zahrádky. Zde se setkávám s řopíky – jedná se o nejvýše položené řopíky (nebo-li objekty lehkého opevnění) na našem území. Odtud mě čeká pár stovek metrů stoupání, které mé přivedou na Harrachovy kameny. Oblačnost stoupá hodně rychle, ale na vrchol jsem to ještě stihl…Ovšem moc dobře tuším, že tento souboj brzy prohraju a na vrcholu proto chvíli odpočívám a užívám si sluníčka, dokud to ještě jde. Poté mě čeká krátké klesání a následně nepatrné stoupání na Vrbatovo návrší s mohylou věnovanou dvojici lyžařů Hanč – Vrbata. Jedná se o místo, kde Vrbata vydechl naposledy… Odtud je to jen skok k Vrbatově boudě. U ní již oblačnost zvítězila a najednou se citelně ochladilo. Dlouho se zde proto nezdržuji a pokračuji již v mracích v sestupu k horní hraně Pančavského vodopádu. Ještě před tímto místem procházím kolem Hančova pomníku. Ten se nalézá přibližně v místech, kde byl nalezen vyčerpaný Hanč, který během převozu na nedalekou Labskou bodou rovněž zahynul a následoval tak osud Vrbaty. Z tohoto smutného místa je to již jen kousek k Pančavskému vodopádu, který je nejvyšším vodopádem na území ČR. Bohužel z vodopádu toho díky mlze příliš nevidím, resp. od samotné horní hrany vidím jen jeho úvodní část a z Ambrožovy vyhlídky vidím jen mlhu, vodopád jen slyším…Člověk nemůže chtít vše… Od vodopádu mě čeká mírné stoupání zpět k rozcestí pod Labskou boudou.

Od tohoto rozcestí zahajuji sestup do údolí. Hned po pár desítkách metrů sestupu Labským dolem odbočuji k Labskému vodopádu. Z něj vidím přece jen o něco více než z toho Pančavského, i když kdovíjaká paráda to taky není…Takžě zpět na sestupovou trasou a strmým sestupem v mlze scházím Labským dolem. V tomto úseku se nachází množství dřevěných cedulí informujících o zajímavostech tohoto ledovcového údolí s mnoha menšími či většími vodopády. Bohužel ony vodopády jen tuším, neboť značka jde míísty dále od toku Labe. A o nějakých zpětných výhledech do ávěru údolí Labe si mohu nechat jen zdát…Tak snad příště budu mít více štěstí. Po necelých 4 km sestupu od Labské boudy docházím k asfaltce. A po ní mě čeká několik nekonečných kilometrů šlapání až do Špindlerova Mlýna. Naštěstí je po cestě pár zajímavostí, z nichž tou nej je hezký, široký a vodnatý Malý Labský vodopád či další menší vodopády. Ty nekonečné kilometry po asfaltu jsou jediným negativem této jinak krásné trasy, na kterou si určitě vynahraďte celý den. Stoupání na trase není až tolik díky tomu, že se dá autobusem / autem vyjet až na hřeben Krkonoš ke Špindlerově boudě…

Poznámka na závěr – pokud by někdo nechtěl jít celý závěrečný úsek do Špindlu po asfaltu, tak ať z lokality U Dívčí lávky, rozcestí odbočí do kopce směrem Beadlerovy boudy a po nějakých 300 m narazí na odbočku žlutě značené trasy, která jej dovede lesní pěšinou a v závěru mezi mnoha penziony a hotely až nad samotné centrum Špindlerova Mlýna. Tato značená trasa není zakreslena ani na www.mapy.cz, ale opravdu existuje. Délka celé trasy činí zhruba 25 km, ale díky husté síti značených tras lze trasu mnoha způsoby modifikovat.

Příspěvek byl publikován v rubrice túry a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *