Krkonošský podzim II – Kozími hřbety pod Sněžku a na Pevnost

Ráno je ve Špindlerově Mlýnu klasická podzimní mlha, která by se dala krájet. A lehce mrzne, ovšem předpověď počasí je více jak příznivá. V noci se měnil čas, takže se stmívá o hodinu dříve, proto vyrážím hned ráno ještě před osmou.     Z ubytování kousek od lanovky na Pláň jdu nejprve kousek po silnici a poté lesní pěšinou ponurým mlžným lesem na rozcestí Špindlerův Mlýn, dřevařská cesta. Z něj mě čeká ještě chvíle chůze po asfaltu až k hotelu Horal na konci Svatého Petra. Již zde začínám tušit nesměle vykukující Slunce. Za hotelem asfalt končí a začíná lesní stezka. Ta hned zpočátku stoupá docela svižně, takže se rychle zahřeji a jde se mi hned lépe. V necelých 1000 m nadmořské výšky dnes poprvé spatřím sluneční kouli, kterak se probojovává skrze mlhu. A netrvá to dlouho a již kromě sluneční koule vidím i protější vrcholy nad mlhou.

Když docházím na lesáckou širokou lesní cestu, tak jdu i chvíli víceméně po rovině. Zde již není po nějaké mlze ani památky a spolu s výhledem na přede mnou se tyčící tzv. Kozí hřbety je hned veseleji.  Po pár desítkách metrů však cesta opouští tuto širší lesáckou pěšinu a opět začínám strměji stoupat. Stezka se stává čím dál více kamenitou a po chvíli stoupám již kameny vyskládanou stezkou a výškové metry přibývají hodně rychle. Ač stezka nevede přímo po hřebeni, rozhodně není nezajímavá. Dokonce se zde lze setkat i s uměle zajištěnými partiemi (žebříky). Tato cesta navíc rozhodně není tak masově vyhledávaná jako je tomu na mnoha jiných místech v Krkonoších. Přece jen je to na krkonošské poměry náročná stezka. Po několika desítkách minut docházím až na samotný hřeben Kozích hřbetů k rozcestí, odkud odbočuje krátká odbočka na vrchol Krakonoš, který je nejvyšším a jediným přístupným vrcholem tohoto hřbetu – kdysi přístupná stezka vedoucí dále hřebenem je již několik desetiletí z důvodu zařazení tohoto hřbetu do I.zóny KRNAP-u nepřístupná!). Na vrcholu Krakonoše se nachází ohromné množství kamenných mužíků. Ale ty nejsou tím, proč se tato krátká odbočka rozhodně vyplatí. Tím hlavním důvodem jsou krásné výhledy na velkou část Krkonoš. Zde je díky sluníčku už opalovací počasí, čehož na chvíli využívám a usedám do trávy.

Po nějaké době je však již na čase jít dále, neboť mě ještě čeká pořádný kus cesty. Vracím se tedy zpět na odbočku k této vyhlídce a z ní pokračuji dále směrem na Luční boudu. Tento úsek je vyloženě pohodový, neboť stezka vede víceméně po rovině po tundrických loukách. A jako bonus je neustálý výhled na stále se přibližující Sněžku. Netrvá to dlouho a již jsem u Rennerovy studánky, kde potkávám pracovníky Správy KRNAP-u odstraňující na zimu informační cedule. Pramen je to vydatný a voda má říz. Ve stinných místech tohoto úseku je zde dokonce i trocha sněhu a námrazy. Ovšem nebe je naprosto bez mráčku a lidí je zde stále velmi málo. Po krátkém osvěžení pokračuji dále stále naprosto pohodlnou pěšinou, kdy se mi po pravé ruce otevírají výhledy na druhý nejvyšší vrchol Krkonoš – nepřístupnou Luční horu. Ta je druhým nejvyšším vrcholem Krkonoš a celé ČR. Ani se nenaději a jsem již u Luční boudy. A s tím nastává i jedna velká změna – zatímco dosud jsem potkal jen pár jedinců, v dalším úseku si klidu opravdu neužiji.

Po krátkém oddychu u chaty pokračuji dále, tentokráte po modré značce. Po pár minutách chůze docházím k Úpskému rašeliništi. Ještě těsně před ním procházím staveništěm, neboť zde probíhá rekonstrukce značené trasy – z pohodlné pěšiny vedoucí po měkkém bude již brzy velkými kameny vyskládaná pěšina. Samotným rašeliništěm prochází stezka pomocí haťového chodníku, z něhož pozoruji rašelinné porosty včetně několika malých rašelinných jezírek. Po průchodu rašeliništěm jsem již brzy v Obřím sedle pod Sněžkou – počet lidí se ještě zvýšil… Zde se nachází i velká polská chata a jelikož mám dobrý čas, tak si dám chvíli oddech.

Další pokračování mé dnešní túry povede západním směrem po červeně značené Cestě česko-polského přátelství. Ta ovšem nevede po hraničním hřebeni, nýbrž po jeho severních svazích. Ovšem to neznamená, že to je cesta nezajímavá a nudná, ba právě naopak. Od Obřího sedla mírně klesám po široké cestě na rozcestí Spalona Straźnica. A doslova pár desítek metrů za ním následuje další odbočka, na toto místo lze dojít přímo od Luční boudy. Dalším mým cílem je vyhlídka na jezero Mały Staw, které je druhým největším krkonošským jezerem a zároveň jedním z nejkrásnějších míst celých Krkonoš. Karové Jezero je zahloubeno velmi hluboko, jeho barva je temně modrá a jako bonus se na jeho břehu nachází i horská chata. K tomuto místu samozřejmě vede i značená stezka, já jej však dnes uvidím jen s nadhledu. I z něj je to však úžasná podívaná, osobně řadím toto místo spolu s oblastí Sněžných jam mezi ta nej v celých Krkonoších. Jen kdyby těch lidí zde bylo méně…

Z této vyhlídky pokračuji dále, překonám menší pahrbek a po chvíli jsem na místě s vyhlídkou na další jezero – Wielki Staw. Ten je největším jezerem celých Krkonoš. I pohled na toto jezero je hezký, ovšem krajinářsky je to oproti menšímu bráškovi jen slabý odvar…Další průběh cesty vede úzkým průsekem v kosodřevině. Naštěstí již brzy se mi do cesty staví další hříčka přírody – Polední kameny (Słonecznik). Jde o mohutnou skalní formaci. Trochu problém je s focením, ale nakonec se mi povede záběr na celé skály bez davů lidí. Nyní mě čeká jen málo zajímavý úsek cesty, vede převážně kosodřevinou ve stínu a přes vrchol Tepy Szczyt nakonec sejdu až ke Špindlerově boudě. Místy je třeba věnovat cestě zvýšenou pozornost, neboť díky tomu, že je ve stínu a navíc na severním svahu, tak je občas i přesto, že je již odpoledne, hezky namrzlá a kameny pěkně kloužou.

Ovšem ani na Špinderově boudě má dnešní túra ještě nekončí. Mám totiž ještě před sebou jeden dobře utajený nenápadný vrchol, který však poskytuje překrásné výhledy. Tím vrcholem je jedna z nejnižších krkonošských tisícovek Pevnost (1 012 m) nacházející se nedaleko Davidových bud. K nim se lze dostat ze Špindlerovky hned dvěma cestami – budto pokračovat ještě chvíli po hlavním hřebeni a přes Moravskou boduu, nebo sejít k Lužické boudě a od ní dojít k Davidovým boudám po modré značce. Já volím druhou možnost a nejprve tedy scházím k Lužické boudě, která je od té Špindlerovy vzdálena jen pár stovek metrů. Zde je ještěl lidí více než dost, neboť právě tudy vede nejkratší pěší sestup ze Špindlerovky do Špindlerova Mlýna. U Lužické boudy však tuto sestupovou trasu opouštím odbočkou doprava a s ní rázem zmizí i davy turistů. Chvíli jdu po silnici vedoucí zpět na Špindlerovku, ale tu hned v její první serpentině opustím a pokračuji dále rovně ještě pár desítek metrů po lesní asfaltce. I tu však brzy opouštím a odbočkou doleva (při troše nepozornosti by se dala snadno přejít) začínám sestupovat. Stezka vede skrze malé, ale půvabné rašeliniště a tedy po haťovém chodníku ukrytém v lese, kam se celý den slunce nedostalo. Tedy je to opět hezky namrzlé a klouže to opravdu pekelně. Za mlhy by se zde klidně mohl natáčet nějaký ten horror – ponurý tmavý les s mnoha odumřelými stromy, člověk si zde připadá, jako by se rázem ocitnul ve skotských horách. Tato hezká oblast však po chvíli končí a začínám klesat strměji již po klasické horské stezce vedoucí lesem. Po nějaké době se pak napojím na širokou lesní cestu, která mě nakonec dovede až k Davidovým boudám a asfaltu. Po něm ještě chvíli scházím, abych ve vhodném místě opustil značenou trasu směrem k vrcholu Pevnosti. Tato oblast je již mimo I. zónu KRNAP-u a lze se zde tedy pohybovat i mimo značené trasy. Pro přístup k vrcholu volím kratší trasu – chvíli lesem a poté po stoupající louce s ruinou starého domu uprostřed – hodně zajímavé místo. Na vrcholu této louky se následně napojím na širokou lesní pěšinu a ta mě skrze les dovede až na zdálky a pohled map nijak nenápadný vrchol ukrytý v lese. Jenže realita je odlišná, neboť samotný vrchol je tvořen několika snadno přístupnými skalisky, ze kterých je krásný výhled na Kozí hřbety i na hlavní hřeben se snadno identifikovatelným vrcholem Vysokého kola. A na vrcholu skály se dá i hezky opalovat.

Po pokochání se výhledy a chvíli opalování se je na čase pokračovat dále. Za vrcholem pokračuje dále lesní cesta, tak to zkouším po ní…No, ještě chvíli pokračovala, ale pak najednou skončila. Podle mapy vede doprava průsek, tak to zkoším po něm. K žluté značce je to jen nějakých 250 m vzdušnou čárou. Ale hodně krutých 250 m, neboť průsek je doslova zaněřáden množstvím spadlých větví stromů. Takže je to taková menší překážková dráha. V závěru je to již jen klasickým lesem a to se jde lépe. Nakonec úspěšně scházím na žlutou značku a asfaltku. Tento sestup z vrcholu však nedoporučuji, pohodlnější a rychlejší je určitě se vrátit zpět po výstupové trase a sejít dolů po žluté značce (jedinou nevýhodou je zde asfalt). Já sešel nakonec tak šikovně, že po asfaltu jdu jen pár desítek metrů a podle žlutého značení scházím dolů lesní stezkou, která má ale poměrně slušný spád. Ta mě po chvíli dovede na rozcestí Pod Pevností a opět na asfalt. Po něm jdu pár stovek metrů k rozcestí U Dívčích lávek – odtud lze při vhodném načasování sjet dolů do Špindlerova Mlýna autobusem. Já však pokračuji dále pěšky. Z tohoto místa se lze dostat do Špindlerova Mlýna dvěma značenými cestami – jednak modrou značkou stále po asfaltu, ale rovněž příjemněji vedenou značkou žlutou. Po modré jsem již šel, zkouším proto žlutou. Ta nejprve překonává spolu se silnicí most před Bílé Labe, ovšem hned za tímto mostem odbočuje doleva do lesa. V mapách tato značená trasa většinou chybí, ovšem v terénu existuje a navíc zabloudit není opravdu kde. V daším úseku vede značená trasa krásnou lesní stezkou, pravda les začíná být s blížícím se soumrakem místy strašidelný. Tato lesní pěšina mě nakonec dovede k horním uličkám Špindlerova Mlýna. A jelikož se potřebuji dostat zhruba ke spodní stanici lanovky na Pláň, tak nescházím po značce dolů do centra, ale lesními pěšinami si cestu zkracuji a takto se dostávám až na rozcestí Špindlerův Mlýn, dřevařská cesta a z něj již po zrána absolvované trase.

Tentou mnou absolvovaný výlet je velmi dlouhý (27 km), jedná se tedy o poctivou celodenní túru, během níž si člověk užije samoty i davů lidí.

Příspěvek byl publikován v rubrice túry a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 komentář u “Krkonošský podzim II – Kozími hřbety pod Sněžku a na Pevnost

  1. Super trasa, několikrát jsem po ní už šel. Ale Pevnost jsem nějak minul, jsem netušil, že je tam tak pěkně. Koukám na fotky a Schody do nebe nahoru na Kozí hřbety prošli úpravou od té doby co jsem tam šel naposledy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *