České středohoří sice nijak nevyniká absolutní výškou, ovšem relativním výškovým rozdílem vrcholů nad okolním terénem může směle konkurovat mnohem vyšším horám. Část hor nacházejících se mezi Ústím nad Labem a Litoměřice sice nepatří k nejvyšším,ale i tak zde nalezneme zajímavá místa.Ráno, půlka listopadu, přijíždím vlakem na nádraží Ústí nad Labem – západ. Nádraží i jeho nejbližší okolí je plné kontrastů – průmyslové budovy a místa se střídají s těmi historickými.

Ovšem prohlídnu si jen nejbližší okolí nádraží a již si to mířím pryč z města a civilizace. Sice je po ránu chladněji, ale vypadá to na krásný den. Mým prvním cílem je místo, kde kdysi stávalo popraviště. K tomu se od nádraží dostanu nejsnáze tak, že jdu nejprve kousek po hlavnější silnici kolem Muzea čs.opevnění, ovšem brzy odbočím prudce doleva na užší silničku. Ta vede kolem lomu, místy strměji stoupá, nakonec mě však dovede ke krátké odbočce k samotnému popravišti. Od popraviště je i hezký pohled na samotné Ústí nad Labem, které se bohužel lehce topí v inverzních mlhách.

Po prohlídce tohoto místa se vracím zpět na silničku a po ní jsem již za pár minut v místě zvaném Větruše. Zde se nachází zámeček z konce 19. století (nyní je v něm hotel) a konečná stanice lanovky vedoucí sem z Ústí nad Labem. Zde končí i silnička, takže dále již půjdu terénem. Ten je místy bahnitý, ale s tím je nutno v listopadu tak nějak počítat. Profilem je však následující část trasy nenáročná, vede střídavě lesem a vyhlídkami směrem na údolí Labe a za ním ležící kopečky. Nejznámější z těchto vyhlídek je tzv. Humboldtova vyhlídka. K ní vede ze značené trasy asi 5 minut dlouhá odbočka. Bohužel zde není opravdu vhodné jít dopoledne – výhled je totiž orientován směrem na východ, takže to zde na focení není. Od  vyhlídky se mi nechce vracet zpět na značku, takže pokračuji dále podle gps-ky tak, abych se posléze napojil na značenou trasu. Vzdálenostně je to sice o dost kratší, ale terén zde není úplně nejpříjemnější – je nutno stoupat poměrně strmým svahem se spadaným listím. Ale zřejmě tudy občas někdo chodí, protože je zde rozpoznatelný náznak jakési stezky. Nakonec však docházím k zelené značce v místě, kde mostem překonává jednu ze strmých roklin, kterých je zde kupodivu hodně. Dále tedy pokračuji již pohodlně vedoucí zelenou značkou, teplo je již značné. I v dalším úseku cesty je několik vyhlídkových míst, ovšem stále to moc na focení není. Takže prvním místem vhodným na focení je až největší vodopád Českého středohoří – Vaňovský vodopád. Ten padá mohutnou čedičovou stěnu s dobře rozeznaznatelnou sloupcovou odlučností. Zde se samozřejmě chvíli zdržím a tento div přírody si vyfotím. 

Po prohlídce tohoto divu přírody pokračuji dále. Ovšem již brzy odbočím k vyhlídce Vrkoč. Dopoledne již trochu pokročilo, takže by již mohlo být i něco z fotek zde vyfocených. Po příchodu na místo vím, že jsem udělal dobře a této krátké zacházky rozhodně nelituji. Ranní mlhy se již takřka zcela rozplynuly, na dlani mám tedy hrad Střekov, pov ním se nacházející Masarykovo zdymadlo na Labi, samotné Ústí nad Labem i kopečky zvedající se nad údolím řeky Labe.

Člověk by zde jistě vydržel hodně dlouho, ovšem je na čase pokračovat. Vracím se tedy zpět na značku a po ní scházím k prvním domům. Zde značku opouštím a kolem několika domů docházím k silničce a po ní scházím až k Labi. Kolem něj jdu pár stovek metrů k mostu a Masarykovu zdymadlu, pod kterým kotví lodě. Z tohoto mostu je krásně viditelný i blízký hrad Střekov. Další z úžasných kontrastů technických novějších staveb a historických staveb.

Po přechodu přes Labe mě opět čeká stoupání, jehož prvním cílem je mohutný hrad Střekov vypínající se na vysoké skále nad řekou Labe. Jelikož je již listopad, tak je hrad bez ohledu na to, že je víkend a je teplo, zavřený. Takže si hrad jen vyfotím a pokračuji dále.

Že jsem vystoupal k hradu ovšem neznamená, že nyní půjdu z kopce. Naopak stále stoupám, naštěstí převážně lesem. Místy je stoupání strmější, místy mírnější. Po nějaké době les končí a vcházím na louku, jejímž okraje dojdu až na okraj Nové Vsi, což je malá osada jakoby utopená uprostřed hor. Takových osad je zde však povícero. Zde si jen krátce prohlídku kapličku a pokračuji dále. Jelikož chci zdolat Vysoký Ostrý, musím kousek za osadou odbočit z červené značky na značku zelenou. Odbočka není příliš dobře viditelná, naštěstí ji však přejdu jen pár metrů a rychle přicházím na svůj omyl a vracím se. Zelená značka nejprve klesá, což není úplně ideální. Posléze jdu hodně rozbahněnou stezkou pod strmými skalními srázy Vysokého Ostrého. Značená odbočka na vrchol odbočuje až o kus dále, prakticky podcházím celý vrchol. Od odbočky na vrchol je to na vrchol samotných po značené odbočce jen nějakých 500 m, ovšem rozhodně není tento výstup žádná procházka. Strmá, hodně rozbahněná stezka, pokrytá spadaným listím – pot ze mě jen teče… Naštěstí stezka nejde na vrchol přímo, ale místy vede hezky serpentinami – je to sice delší, ale přece jen schůdnější. Samotný vrchol se ovšem za námahu bohatě odmění. I přes nijak ohromující nadmořskou výšku (587 m) je výhled z něj úžasný, a to i díky vyhlídkové plošině, na kterou vede schodiště. Přece jen údolí Labe je o takřka 500 m níže. Bohužel mám hezký výhled jen na další pokračování Českého středohoří směrem na jih s hluboko zaříznutým údolím Labe. Ale i tak to stojí rozhodně za tu námahu.

Bohužel tento vrchol je nadlouho posledním zajímavým místem trasy. Po stejné cestě se vracím zpět na místo odbočky a pokračuji po značce dále. Po chvíli procházím další „utopenou“ osadou Sedlo a dále po místy rozbahněné silničce pokračuji dále. Tento úsek je opravdu dosti nezáživný a monotónní – stále mírně do kopce, hustý listnatý les, výhledy veškeré žádné. Takto podcházím Široký vrch (659 m) a v místě, kde se objevují louky, silničku opouštím. Dále pokračuji neznačenou pěšinou po louce. Zde se nachází snad jediná větší zajímavost tohoto úseku, kterou je opevněný posed.

Po jeho vyfocení se po louce opět napojím na značku kousek před rozcestím, kde odbočuje značená trasa do obce Němčí. Já však pokračuji stále dále po červené značce. Bohužel i další úsek vede převážně lesem a není zde nic atraktivního, pominu-li občasné spatření zdejší zvířeny v podobě srnek či zajíců. Takto procházím či těsně míjím další obce či osady Čeřeniště, Lbín a největší z nich – Skalici. V této obci si prohlídnu zdejší kostelík, bohužel to moc na fotku není – jeho okolí je hodně zarostlé. Samotný kostelík se nachází asi 300 m od značky. Jelikož se mi nechce vracet zpět, pokračuji od kostelíka kousek dále po silničce a jednou odbočkou se opět napojím na značku. Po chvíli naštěstí opouští značka asfalt (konečně) a schází pod svah vrcholu zvaný Bílé stráně. Zde značku opouštím a neznačenou pěšinou jdu přímo na tento vrchol, odkud pokračuji mírně klesajícím hřebínkem dále. Den již pokročil, tento hřebínek je odlesněný a mi se nabízí obrázek jako ze sci-fi filmu – rudě žhnoucí slunce zapadá nad vrcholem a bývalou sopkou Radobýl.

Po chvíli docházím k vodojemu a zahradkářské osadě. To jsem již nedaleko Litoměřic a již na modré značce. Značení zde ovšem není bůhvíjaké a tak se musím asi 200 m vracet, neboť modrá značka odbočuje mezi zahrádkami úzkou a dosti zarostlou pěšinou doprava. Úvodních pár desítek metrů raději procházím rozbahněnou cestou vedoucí po louce a následně se napojuji zpět na modrou značku. Ta mě po pár minutách přivede k rozhledně zvané Mostka nad Litoměřicemi. Odtud mě čeká již jen strmý sestup do Litoměřic, které projdu a svůj výlet končím u vlakového nádraží Litoměřice-město.

Celý tento výlet je dlouhý zhruba 29 km a fyzicky poměrně značně náročný. Příště bych znovu absolvoval jen úsek z Ústí nad Labem po Vysoký Ostrý, další pokračování cesty je již mnohem méně zajímavé až monotónní.